Sebeláska

Aktualizace: 7. říj 2019


Sebeláska je umění milovat sám sebe. Je to umění, které má mnoho podob a forem.

Vždy jsem si myslela, že vím, co to znamená milovat sama sebe. Čím jsem starší, tím víc mi dochází, že vůbec nevím co to vlastně znamená.

Přitom... je to klíčová ctnost, díky které můžeme být ve svém středu, v rovnováze.

Co to tedy znamená, milovat sám sebe?

Možná bych nejdříve začala tím, co je opakem sebelásky. Opakem sebelásky vnímám to, když člověk prožívá například deprese, úzkosti, panické záchvaty, syndrom vyhoření... Když má člověk neúctu ke svému tělu, ke své mysli a ke své duši. Když člověk dělá práci, která ho vysává. Když člověk zůstává ve vztahu, který ho tahá dolů a neposouvá ho dál. Když člověk zůstává v manželství jen kvůli dětem. Když se člověk zbytečně přejídá. Když je člověk závislý na drogách, alkoholu, cigaretách, práci, cukru atd. To je pro mě to, co vnímám, že je opakem sebelásky.

“Sebeláska je ctnost, umění člověka, kterou se na své cestě neustále učíme.”

Je to nekonečná cesta lásky a bolesti. Není to jen radost. Je to radost a temnota. Je v tom obojí. Plně.

Ve školách nás učí algebru, ale už nás nikdo neučí, jak se milovat. Jak milovat sám sebe. Jak milovat sám sebe, i když udělám chybu. Děje se opak. Za chybu se dostane “špatná” známka a za radikální názor nebo chování se dostane poznámka. Ve škole vznikají velmi silná traumata, která si pak neseme dál do svého života a které, když nerozpustíme, tak budou ovlivňovat celý náš život – naše rozhodování, která uděláme nebo naopak která neuděláme. Ovlivní to odvahu, kterou v sobě buď budujeme, nebo ztrácíme. Odvahu žít podle sebe.

Krásná temnota Tvé duše

Celý život se pohybujeme mezi různými body a točíme se kolem toho bodu rovnováhy. Jen někdy.. někdy nechceme některé věci vidět a toho bodu se ne a ne dotknout. Máme v sobě kostlivce, kteří nám dávají najevo různými způsoby, že je třeba je řešit, ale my máme strach. Máme strach ze sebe, co tam najdeme. A ten, kdo strach nemá, neví, jak se tam dostat. Taky jsem měla strach a taky jsem nevěděla, jak na to.

Momentálně si procházím obdobím temnoty. Nepíšu tento článek, abych si stěžovala, ale abych se vypsala ze svých emocí. Psaní je pro mě léčivou medicínou, jako pro zpěváka jeho hlas. Temnota naší duše je součástí nás samotných. Není oddělená. Nemůžeme ji ignorovat a přehlížet. Temnota uvnitř nás, hluboko dole, je tu od toho, abychom ji dali pozornost, když je potřeba.

Technik, jak se dostat hluboko k sobě je mnoho. Já jsem nedávno narazila na následující techniku, díky které jsem si uvolnila a vyčistila část své duše. Je to technika od Mantak Chia, thajského taoistického mistra.

Nazvala jsem jí jednoduše.

Čudlík sebelásky

Posadila jsem se, chodidla mám na zemi, nejsou překřížené. Dlaně mám na kolenou. Sedím pohodlně, ale vzpřímeně.

Zavřu oči.

Několikrát se zhluboka nadechnu a několikrát zhluboka vydechnu.

Vybavím si okamžik z dětství, který mě strašně bolel. Ten první, co jsem schopná si v tento okamžik pamatovat. Vcítím se do sebe, jak jsem se cítila a jak bych se chtěla cítit. Jsem tam sama. Není tam nikdo, kdo by mě podpořil a s kým bych o tom mohla mluvit. Cítím smutek, samotu a prázdnotu.

A pak zapnu čudlík sebelásky. Řeknu si:

1. Odpouštím.

2. Zapomínám.

3. Nechávám to jít.

Celou dobu jsme spojená se zemí, kam veškerou negativní energii posílám. Nedržím ji v sobě, posílám ji do země, kam se vsákne a rozpustí.

Spustí se neuvěřitelný pláč, který trvá 20 minut. Přichází emoce, které si prožívám znovu a které postupně rozpouštím a nechávám je jít. Je to velmi silný a intenzivní druh meditace.

Pro jeden den to stačí.

Je to dost náročné a člověka to hodně vyšťaví, ale potom... přijde neuvěřitelná úleva. Pocit svobody. Pocit, že se něco uvolnilo. Něco, co tam strašilo hodně dlouho a co mě odpoutávalo od jádra. Od sebe samé.

A to je asi vše, co chci s vámi pro tento okamžik sdílet. Když přijde temnota, neutíkejme před ní – ona nás stejně jednou dožene a čím víc ji budeme ignorovat, tím víc to bude intenzivní.

Prožít si temnotu je lidské. Je to oslava lidskosti. Je to vlastně nádherný pocit, díky kterému se přibližujeme ke svému středu, do rovnováhy. Je to pocit, který posiluje lásku k sobě.

Mám okolo sebe mnoho lidí, které miluji. A některá rozhodnutí v mém životě nejsou lehká. Někdy to znamená, že musím přijít o některé lidi ve svém životě, i když je miluji. Jenže.. já teď už vím, že jádro sebelásky je pravdivost k sobě samé. Mohu milovat kohokoliv na světě sebevíc a dělat pro něj nebo pro ní různé věci,

... ale teď už vím, že sebe - sebe miluji víc.


1,159 zobrazení

-- o osobní svobodě --

Jsme hrdým projektem Codeoflife.cz

Copyright © 2019 Hoř Pomalu - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA