Buffo Alvarius/Psychedelická zkušenost: Lepší život nebo blázinec?

Aktualizace: 7. říj 2019




“Veru, vykouřil jsem jed ze žáby Buffo Alvarius a ocitl se v jednotě. Poznal jsem, co to znamená, když je všechno JEDNO. Když je všechno propojené.”

Další ezo kecy, který dneska říká každý, říkala jsem si....

Slova mého kamaráda a člověka, kterého si nesmírně vážím. Jeho jméno je Filip Říha, zakladatel Mladého Kokosu (Wild & Coco), bývalý zakladatel Freshbedýnek, experimentátor, biohacker a hlavně.. strašnej magor. On to ale ví a nedělá, že magor není, a proto ho mám moc ráda.

Tuhle větu mi řekl při našem natáčení podcastu pro DOBRO.TV. Trochu jsem z toho byla mimo, protože přišel v nejvíc ezo tričku, které jsem kdy viděla a pak mi začne mluvit do kamery o drogách! WTF?

Jenže.. i když je Filip trochu “magor” a zkouší kde co, tak je nohama na zemi. Má za sebou spoustu úspěšných projektů, takže jsem se zamyslela. Především jsem se zamyslela nad slovem: jednota. V tu chvíli, kdy tohle slovo totiž vyslovil, tak jsem cítila, že si prožil něco hodně velkýho a hlubokýho a chtěla jsem vědět víc. Jsem totiž taky takový experimentátor, mám ráda zkoumat kde jsou mé hranice mysli a kam až můžu zajít.

JEDNOTA

Takže.. jednota.

Všechno je JEDNO. Vše je propojené. Kecy, prázdná slova nebo něco, co má smysl prozkoumat? Všichni si asi uvědomujeme, že je vše propojené, že jo. Jenže.. v ten okamžik jsem si uvědomila, že to jen chápu svojí hlavou, ale vlastně tomu úplně nerozumím... celkově. Tahle myšlenka jednoty mě pronásledovala další půl rok.

Takže, po půl roce se ke mě žába vrátila a myšlenka, semínko, které Filip před půl rokem zasel, začalo růst.

Nic jsem o tom nevěděla. Věděla jsem jen, že je to jed ze žáby Buffo Alvarius, která žije kdesi v Mexiku. Jed se usuší a kouří a že je to nejsilnější psychedelikum na světě, které má v sobě 5-MeO-DMT. Pár lidí zemřelo a pár lidem to změnilo život. Nic víc jsem nevěděla. Navíc jsem nikdy s žádnými psychedeliky neměla zkušenosti. Něco mi ale říkalo, ať si to moc “negooglim” a prostě do toho jdu.

ZÁMĚR

Týden před tím, než jsem jela na retreat kde se odehrávala celá ceremonie, tak jsem nabrala na intenzitě svého tréninku ledových koupelí, více jsem meditovala, jedla jsem zdravěji a tak vůbec...

Můj záměr byla pravda. Prostě jsem po žábě chtěla, aby mi ukázala pravdu. Pravdu o tom, jak funguje svět. Co je smyslem bytí. Co je smyslem mé existence. Chtěla jsem po ní červenou pilulku, jako ve scéně v MATRIXU. Byla jsem připravená na vše, i na to, že umřu – měla jsem dokonce napsanou závěť a říkala jsem si, že když umřu, tak stejně ničeho nelituju, takže je to v cajku.

To co ale přišlo v okamžiku, kdy jsem jed vykouřila ... na to jsem se připravit nemohla. Zažila jsem tam něco tak silnýho, že se to nedá lidským jazykem vysvětlit a lidským chápáním pochopit. Je to něco, co je úplně mimo naše chápání. Tohle “něco” mi ale změnilo život. Je to jako bych se znovu narodila. Ve skutečnosti tam umřelo a narodilo se znovu moje ego – jen se vrátilo v jiném kabátu.

Nicméně.. dokážu si představit, že stačilo málo a skončila jsem v Bohnicích.

ZÁŽITEK S ŽÁBOU

Věděla jsem, že nemám lpět na žádném očekávání. Upřímně.. žádné jsem neměla, protože jsem o tom moc nevěděla. Jen jsem měla jasno ve svém záměru a měla jsem velký respekt k žábě.

Byla jsem na ceremonii kde bylo mnoho lidí, cítila jsem se bezpečně. Facilitator (průvodce), který mě celou zkušeností prováděl, byl úžasný člověk a já jsem opravdu moc vděčná, že jsem byla u něj. A taky samozřejmě u jeho úžasné asistentky, která byla opravdovým andělem.

Šla jsem první. Venku bylo sluníčko, teplo. Chtěla jsem u toho stát. Všude byly tibetské mísy a já cítila, jak mi začíná bušet srdce. Myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi. Měla jsem strach. Měla jsem větší strach, než jsem si sama chtěla přiznat.

Bylo to tady.

Dostala jsem dýmku před ústa. Hluboký výdech a hluboký nádech... a pak...

Pak už jsem neexistovala.

Ocitla jsem se na místě, kde jsem já jako Veronika neexistovala – to jsem dokázala vyhodnotit až zpětně, když jsem se se svým vědomím vrátila zpět. Nejlépe se to dá asi vysvětlit tak, že jsem se ocitla tváří smrti a života zároveň. Je to místo, kde je nic a všechno. Nekonečné prázdno a nekonečné plno.. paradoxy. Bolest a láska zároveň. Žádná dualita, žádné dobro ani zlo. Prostě všechno jenom bylo.. já jsem bylo.. Já jsem nebyla já a byla jsem vše..

Zní to divně a opravdu nevím, jak to nejlépe vysvětlit.. ale ono to ani nemá smysl vysvětlovat. Každý bude mít jinou zkušenost a i když se člověk dostane do tého jednoty, tak každý to bude prožívat trochu jinak.

Nicméně, když jsem se vracela zpět, tak jsem už začínala mít vědomí mého já – proběhly první myšlenky. Ocitla jsem se v jakémsi meziprostoru – nazvala jsem to peklo. Zažila jsem tam nekonečnou smyčku bolesti. Nekonečnou tíhu bytí.

Nekonečnou tíhu existovat. Nedalo se to vydržet, ale byla jsem ve spirále, která byla nekonečná. Nechtěla jsem zpět. Chtěla jsem umřít.

To se nepovedlo :D.

Vrátila jsem se zpět a najednou jsem už jen viděla fraktály a kus reality do které jsem se vracela. Nejdříve jsem nevěděla, kde jsem a co se stalo. Najednou jsem začala cítit svoje tělo a došlo mi to. Došlo mi co se stalo. V tento okamžik mi však chodily moje programy.

Takže jako první program mi přišel můj “skeptik analytik.”

“Co to jako bylo?” To byla určitě jen nějaká halucinace. Nebylo to opravdové.. V ten okamžik mi můj průvodce řekl v angličtině do ucha: “REMEMBER” (zapamatuj si to). A najednou jsem to zažila znovu – už ale ne v takové míře a můj skeptik se utišil. Najednou mi to došlo a pustila jsem to.

V ten okamžik jakoby se moje ego rozbilo na malinké kousíčky.

Byla to neuvěřitelná, dokonce i fyzická bolest, po které následoval plný panický záchvat. Začala jsem hyperventilovat a najednou jsem ztratila kontrolu nad svým tělem a dechem. Tak jsem to jen pozorovala a nechala to být. Nic jiného se v ten okamžik stejně dělat nedalo. Koukala jsem na sebe, jak si prožívám plný panický záchvat a najednou.. přišlo uvolnění.

To byl ale jen začátek..

Pak přišel ohromný křik, který jsem vůbec nekontrolovala. Prostě jsem začala strašně řvát a nemohla jsem přestat. Pak přišel pláč, nekonečný pláč. Cítila jsem bolest světa. Nechápala jsem, proč se navzájem tak ničíme. Nechápala jsem, proč si navzájem tak ubližujeme. Proč se chováme jak slepé a tupé ovce, které se obětují pro “dobro” druhých a tím paradoxně škodí sobě i ostatním. Pustila jsem tam spoustu programů.. najednou něco přišlo a já si řekla.. hm.. to už nepotřebuju. Tohle taky nepotřebuju.. Hm.. tohle si ještě nechám :)

Taky je nutno říci, že jsem viděla aury na lidech. Viděla jsem proudy energií. Jste totiž ve stavu rozšířeného vědomí. Do té doby jsem na nic takového nevěřila, ale v ten okamžik jsem to viděla a cítila. Byla to hodně zajímavá zkušenost. Hlavně pro mého skeptika analytika, který na to neměl co říct.

INTEGRACE

To, co ale přišlo potom... to bylo to důležité. Integrace. Zážitek jako takový byl fajn – ale kdybyste se mě zeptali, zdali bych do toho šla znova.. řekla bych, že asi ne.

Ano, změnilo mi to život. Ale bylo to opravdu silné. A doporučila bych to? Ne. Proč ne, k tomu se dostanu...

Následoval týden, kdy jsem lépe viděla, lépe jsem slyšela zvuky. Týden, kdy jsem v sobě cítila nekonečný klid a vnitřní sílu. Věděla jsem, že jsem se vrátila jiná. Už nešlo jít zpět.

Říkali nám, abychom nedělali v životě žádná zásadní rozhodnutí. Říkali, abychom si dali čas, i pár měsíců. Jenže... to se líp říká, než dělá. Najednou vám dojde tolik věcí... žába vám ukáže to, co jste měli vidět a na co jste byli “připravení”. To se nedá moc ignorovat. Takže jsem nějaká zásadní rozhodnutí v životě udělala. Hodně vnitřních a intimních rozhodnutí, které mi změnily život a způsob, jakým tvořím a funguji v této hře.

CO MI DOŠLO

1. Můj život je hra, kterou si sama tvořím

Došlo mi, že jsme všichni jedno v tom absolutním měřítku (ano, ty prázdný kecy) – jsme v jednotě.. ale v tomhle Matrixu zvaný realita nejsme! Tady jsme v dualitě. Bůh a Satan (dobro a zlo) nebo jak je chcete nazvat jsou tady a díky jednomu nebo druhému můžeme existovat. Odmítat jedno nebo druhé je jen iluze. Nic není jen láska a nic není jen opak toho. Tohle je hra. A sakra zajímavá hra.

Záleží jen na nás, jaké si vybereme hračky a jak tuto hru chceme hrát.

Jsem velkou zastánkyní stoicismu a objektivismu. V životě mě nejvíce ovlivnili tři filosofové: Aristotles, Marcus Aurelius a Ayn Rand. Z tohoto důvodu jsem vždy brouzdala do různých zákoutí náboženských skupin, abych pochopila, nebo se alespoň přiblížila, čemu jsou lidé schopni věřit.

Občas se fakt bavím. Nicméně, samozřejmě respektuji každého rozhodnutí.

Osobně však nepatřím do žádné takové skupinky a zcela upřímně.. Kdybych se kdykoliv měla přiblížit na nějakou stranu, tak se přiblížím na tu Satanovu. Z jednoho prostého důvodu. Satana vnímám jako přírodu. Hybnou sílu. Nepředstavuji si pod ním žádného kozla, rituály a močení na kříže... pokud někdo má takovou představu o satanismu, tak je hodně zkreslená. Ve jménu Satana se nikdy nevedly války. Ve jménu Boha – jakéhokoliv ale ano.

Proč to ale píšu.. píšu to proto, protože když se člověk ocitne v rozšířeném stavu vědomí.. jakoby se jeho morální systém... pokud nějaký má – více umocnil. Najednou se člověk ocitne v jakési pastičce.. spirituální pastičce, o kterých jsem psala zde... kde si jen potvrdí hodně hodně do hloubky v co hluboce věřil. To může být nebezpečné.. Takže jako prevenci pořád brouzdám mezi různými skupinkami a bublinkami.. abych nebyla pořád jen v té svojí bublině, která mě navždy udělá slepou.

Také mi došlo, že mnoho lidí se pořád snaží žít jinde, než tady. Proč? Vždyť jsme si vybrali hrát tuhle hru, tak proč utíkat? Proč cestovat do jiných dimenzí, astrálního světa... a tak? Proč? Proč se zajímat o posmrtné životy? Cožpak tenhle život je o tom, abychom zjišťovali, kdo jsme byli? Není to jedno? Pokud něco takového vůbec je? Není jedno co bude po smrti? Já teď už vím, že jo :) Smrt není nic strašného.. strašného je, že nežijeme tady, i když jsme si to sami vybrali.

Můžeme jíst. Můžeme se milovat. Můžeme mluvit a sdílet a tvořit.. To je možné jen tady a teď.

Po jakékoliv psychedilické nebo obecně po jakékoliv transcendentální zkušenosti by člověk měl hodně pracovat na své integraci. Tedy na procesu aplikace zkušenosti do svého denodenního života.

Osobně mi hodně pomáhá jóga. Fyzické cvičení. Dýchací cvičení. Meditace. Čerstvý vzduch. Tvorba. Pokud ale člověk jde na tuhle zkušenost a za týden na další.. pochybuji, že udělal tu vnitřní práci, která je nejdůležitější ze všech. Ono.. ta práce nemůsí být vůbec jednoduchá.. naše strachy se nám začnou zjevovat rychlostí blesku a my to musíme řešit. Nemůžeme to dál odkládat.

2. Myšlení bolí, ale tahle bolest mě baví

Pochopila jsem, že ať už udělám cokoliv, tak na tom nezáleží. Vůbec. Je to fuk. Nicméně, to neznamená, že bych neměla v životě o něco usilovat. Naopak. Otevírá to bránu do hry. Hry, kterou můžu hrát naplno, protože nic nemusím a můžu všechno.

Můžu hrát naplno a s plným nasazením.

Tento protimluv, paradox se stal mým vodítkem.. Vím, že je jen na mě jaké hračky si vyberu a jak tuhle hru budu hrát. Pokud něco nechci, nedělám to. Pokud něco chci, jdu za tím. Žádné obětování se. Prostě jen radost ze života, které si tvořím vlastním úsilím. Tohle vše se prolnulo do mé reality a tedy do mých vztahů, do mé tvorby, do toho, jak se každý den cítím. Můj život je jen projekcí toho, kdo jsem uvnitř. Neboli: AS ABOVE, SO BELOW (jak uvnitř, tak navenek).

Také jsem si uvědomila, že každý z nás má svou unikátní a jedinečnou zkušenost a to mě fascinuje. Fascinuje mě člověk. Jak člověk přemýšlí. Jak jedná. Na základě čeho a proč. Uvědomila jsem si, že mi mnoho lidí vytýkalo, že jsem analytik, moc ve své hlavě.. moc logická a racionální.. jo. Jsem. A konečně jsem s tím oukej. To jsem já a jiná nebudu. Myšlení bolí, ale mě to baví.

A o tom to je. Nikdo vám nemůže říkat co byste měli nebo neměli dělat. Ani společnost, ani rodiče, ani váš partner nebo partnerka. Nikdo. Jen vy sami. O to víc, že žijeme v době blahobytu a nekonečných možností. Pokud každý z nás začne konečně hrát svojí hru, podle sebe. Přestane být otrokem ostatních, přestane být otrokem systému. Přestaneme se obětovávat na úkor svých dětí, svých rodičů, společnosti..

Začneme mít k sobě úctu. Začneme se oslavovat a milovat. Začneme oslavovat život, nikoliv pomalé umírání. Začneme u sebe. Opravdově – nikoliv jen na oko. Ty jo.. a to je práce, kvůli které stojí za to žít.

3. Sebeúcta je život - obětování se je pomalá smrt

Mnoho lidí chodí do práce, která je nebaví a vysává.. proč? Protože nemají dostatek úcty sami k sobě. Jo, čteš správně. Tohle bolí, sakra to bolí. Ale je to tak. Obětujeme se pro své děti... zůstáváme kvůli nim v toxickém manželství a oni nám to pak stejně dají sežrat. Moji rodiče naštěstí byli v tomhle inteligentní a raději se rozvedli. Díky Bohu za to. Za to si je vlastně nesmírně vážím, že měli kuráž to ukončit a každý začít znovu. Jenže.. ne každé dítě má to štěstí. Mnoho lidí spolu zůstává jen ze zvyku, nebo právě kvůli dětem... tomu říkám přizdisráčství.

Respektuju každého volbu – ale nepřijímám to. Tohle není správné – dle mojí filosofie ne. Pokud dělám to, co podporuje můj život, ne oběť a pomalé umírání, pak mám dostatek odvahy dělat rozhodnutí, která můžou bolet, ale která jsou nezbytná.

JE TO PRO KAŽDÉHO?

Ne.

Změnilo mi to život k lepšímu nebo se z mého života stal blázinec?

Obojí.

Nikdy předtím jsem nezažila takový vnitřní klid, který v sobě od té doby mám. Za to jsem hodně vděčná. Nicméně, stejně tak zažívám chvíle, kdy se propadám do nekonečné propasti spirituálního nihilismu – stavu prázdnoty.. kdy si říkám, zdali tohle má vůbec nějaký smysl. Je to past, ve které trávím nejvíce svého času, když už v nějaké pasti jsem.

Proto jsem i sepsala spirituální pastičky, ve kterých se ocitám. A hlavně.. jsem si konečně po třiceti letech mé existence tady na tomhle světě dala dohromady svůj morální systém. Systém hodnot, který však není abstraktní, ale je velmi analytický a systematický. Systém, podle kterého se rozhoduji. Díky tomuto systému vím kdo jsem a kdo ne. Ty jo.. tohle mě hodně osvobodilo, ale taky jsem ze svého života začala odřezávat lidi a příležitosti.. což vůbec není lehké. A ještě je tu hodně práce. Přijde mi, jakobych se teď narodila a začla znovu.. Úplně od začátku. Paradoxně lépe vnímám i svojí intuici, protože je postavená na pevných základech. Už se nechovám jako tulák, který se nechá vláčet osudem - místo toho jsem si vybrala tvořit život podle sebe.

Pár lidí se mi ozvalo, že by tu zkušenosti chtěli taky. Jenže.. tohle prostě NENÍ pro každého! Je mnoho lidí, kteří mají BAD TRIP. Zažijou si peklo a to se pak velmi těžce integruje. Takže... pokud o nečem takovém přemýšlíte.. tak do toho raději nechoďte. Protože kdybyste na to byli připravení, tak si to nepotřebujete tolik promýšlet.

Pokud se však rozhodnete, že do toho i tak jdete. Fajn. Je to vaše zodpovědnost. Ale nezapomeňte, že pokud budete lpět na nějakém výsledku, tak ho spíš nedostanete. Pokud budete očekávat kouzelnou hůlku, tak dostanete nálož, která se vám nebude líbit. Pokud však máte silný záměr, makáte na sobě a chcete na sobě makat i potom, pak možná.. možná.. z toho něco budete mít.

Takže závěrem.. změnilo mi to život k lepšímu. Ano. Nicméně.. se pořád ocitám na tenkém ledu mezi blázincem a hlubokým uvědoměním, že život je hra a je báječný..

Tak jsem jen zvědavá, jestli v tom blázinci jednou neskončím. Pokud ale ano, nemůže za to vesmír, ani Bůh ani Satan nebo včelka Mája.. můžu si za to sama.


0 zobrazení

,,Originality is the one thing which unoriginal minds cannot feel the use of."

-- John Stuart Mill

Copyright © 2020 Veronika Allister - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA