PŘEKVAPIVÉ VÝHODY BÝT TROCHU MAGOR

Aktualizace: 7. říj 2019


PŘOČ SE INSPIROVAT OD "MAGORŮ"

Surrealistický bláznivý umělec Salvador Dalí si v roce 1955 nechal ze Španělska do Paříže poslat 500 kg květáku. Důvod byl prostý. Tvrdil, že všechno končí v květáku. Byl posedlý jeho algoritmickými křivkami.[1]

Ano, Dalí byl tak trochu magor.

Byl to úžasný malíř, ale rozhodně nebyl ,,normální“.

Podobně jeden z nejvlivnějších inovátorů v lidských dějinách, Isaac Newton, byl tak trochu šílenec. Newton prošel manickými okamžiky, kdy pracoval celé dny, aniž by jedl nebo spal. Po těchto okamžicích většinou upadl do hlubokých depresí, kdy odmítal s kýmkoliv mluvit. Často v těchto chvílích myslel na sebevraždu. Během nejtemnějších okamžiků měl Newton halucinace a mluvil

s imaginárními lidmi.[2] Byl to trochu šílený génius. Nebyl však jediný.

Nikola Tesla přinesl na svět přes dvě stě vynálezů včetně prvního prototypu elektrického motoru

a prvního dálkového ovládání. Dokonce vymyslel efektivnější formu elektřiny než Edison, což Edisona přimělo k tomu, aby se pokusil zničit Teslovu kariéru. Tohle všichni víme. Co už je méně známo, je, že Tesla měl silnou fobii ze špíny a různých bakterií. Byl extrémně posedlý dělat vše

v násobcích tří. Počítal si například, kolik kubických centrimetrů jídla se chystal sníst nebo kolik metrů to má na toaletu. Stejně jako Newton v některých okamžicích zažíval halucinace. Především ve svých nejintenzivnějších tvůrčích obdobích.

Travis Baker, bývalý bubeník kapely Blink 182, je dodnes kreativním bláznem. Už když byl malý, věděl, že chce hrát na bicí. Nikdy neměl plán B. Prostě chtěl hrát na bicí, tak hrál na bicí. Hodiny denně bez toho, aby něco snědl nebo si odpočinul. Mnoho lidí z jeho okolí Travise dodnes považuje za blázna. Travise to však dělá živým. Nehledá klidný život. Jen hraje na bicí. Nic víc. Když s hraním začínal, dost se uzavíral do sebe. Nebyl nikdy velký mluvka, takže hraní na bicí je taková jeho komunikace se světem, kde se může naplno vyjádřit.[3]

Mohla bych pokračovat v seznamu těchto bláznivých géniů, ale už si asi dokážeš udělat obrázek, kam tím mířím. Samozřejmě záleží na naší definici extrému, slova magor, šílenec, a definici slova normální. To se mění podle toho, v jaké době a kultuře žijeme. Když se na to však podíváme

z nadhledu, tak se asi shodneme na tom, že většina z nás si asi nemyslí, že všechno je o květáku, nebo si nemyslíme, že by nás mohla zabít malá baktoška, která se uvelebila na našem talíři, zatímco jíme.

Génius, nebo šílenec?

Proč tedy různí umělečtí a vědečtí géniové světa byli tak trochu magoři? Proč měli deprese nebo jiné duševní nemoci? Mnoho literárních osobností za posledních tři sta let se buď upila k smrti, předávkovávala se heroinem nebo spáchala sebevraždu. No, máme tu něco velmi zajímavého. Všimnul si toho už někdo hodně dávno, a to římský filozof a stoik Seneca, který řekl: ,,Každý génius má v sobě trochu šílenství.“ Všichni si to nějak uvědomujeme.

Víme, že každý génius je trochu šílenec. Přijímáme to. Ano, dokonce i autoři knih jsou ve skutečnosti častěji depresivnější než ,,zbytek“ obyvatelstva. Podobně jsou vědci víc náchylní k tomu být schizofrenní a výtvarní umělci jsou víc náchylní k tomu být bipolární.[4]

Pozor! Není to však jen o těchto géniech, kteří jsou vidět. Takových lidí je na světě mnohem více. Možná to jsi Ty nebo Tvůj kámoš nebo soused.

Zatímco duševní onemocnění může přimět některé lidi k extrémní tvořivosti nebo objevu, většina lidí zůstane jen u těch onemocnění bez toho, aby využili jejich výhody. Ve srovnání s ,,normálními“ lidmi (jako kdyby ,,normální lidé“ vůbec existovali) lidé s duševním onemocněním mají často chronické fyzické zdravotní problémy, mají potíže s vytvářením a udržováním dlouhodobých vztahů a žijí kratší životy.[5]

To je většinou jejich cena za extrémní sílu, kterou v sobě mají.

Mít duševní poruchu může být dobrá věc

Duševní zdraví je trochu oříšek. Nicméně pravda je, že hodně z toho, co považujeme za zdravé

a nezdravé, normální a abnormální, závisí na kultuře a době, ve které žijeme. Ve skutečnosti se i mezi psychiatry mění pojem zdraví a nemoci z generace na generaci.

Dnes se hodně mluví o onemocněních, jako jsou ADHD, schizofrenie a bipolární poruchy. Před několika sty lety, kdy deprese byla považována jen za melancholii, by se Ti lidé vysmáli, že něco takového zažíváš. Dnes depresi prožívá skoro každý druhý. I za doby Seneky latinské slovo ,,šílenství“ bylo používáno velmi odlišně, než jak tento pojem vnímáme dnes. Pro starověké Římany to znamenalo něco jako inspirace nebo osvícení, něco, na co se dívali s úctou.

V dnešní době se ,,šílenství“ může ukazovat v různém světle. Je také velmi těžké ho definovat. Vidíme ho tak trochu na nás všech. Ať už jsme trochu posedlí ohledně našeho stolu v kanceláři, kde musíme mít pero a papíry přesně na milimetr umístěné, nebo v naší kuchyni, kde kuchyňské náčiní musí být uspořádáno právě tak, či onak, jinak každou chvilku explodujeme, jak nás to rozčiluje.

Pokud zažíváš něco podobného, a to už v jakémkoliv směru, máš jen určitou fixaci na některé věci, aby ses cítil pohodlně a bezpečně. Myslím si, že většina z nás má něco takového ve svém životě. Otázkou je, do jaké míry a jak z toho udělat výhodu.

Mít úzkosti nebo jinou duševní poruchu může být tedy dobrá věc. Znamená to jen, že bychom měli věnovat pozornost tomu, co nás dělá nervózními, a udělat patřičnou akci. Mnoho z nás na to však kašle. Nevšímáme si toho nebo to ignorujeme. Znám velmi dobré řečníky, kteří před každou svojí přednáškou byli tak nervózní, že si museli buď něco šňupnout do svého nosánku, nebo prozvraceli půl hodinu na záchodě.

Jakmile se však objevili na jevišti, tak zářili a nikdo by se jim v tu chvíli nevyrovnal. Po přednášce pak byli několik dní v depresích. Tyto situace jsou dnes překvapivě normální. Zažívá je mnoho lidí. Nebo se o tom jen víc ví. Dříve nebyla tak rozšířená média a vše jsme nesdíleli na sociálních sítích.

Těžko říct.

Extrémy určitého lidského chování

Naše psychologické schopnosti jsou jako atletická schopnost nebo výška. Většina z nás se pohybuje zhruba kolem stabilní průměrné výšky, ale pak tam jsou extrémy. Lidé v extrémech. Někteří jsou trpaslíci a někteří jsou obři. A stejně jako trpaslíci a obři vidí svět trochu z jiné perspektivy než většina uprostřed, lidé v extrémech, kteří vidí svět odlišně než lidé uprostřed, mají také velmi odlišné zkušenosti.

Ať už byli drogově závislí, zažili hluboké deprese, chtěli si vzít život, byli to alkoholici, nebo se ocitli na té druhé straně extrémů a běhali například ultramaratony nebo namalovali nějaký super kreativní obraz, vybudovali firmy a tak dále a tak dále.

Síla divokého oře

Tyto extrémy, i když obvykle negativní, jsou stejné extrémy, které vedou ke vzniku výbuchů tvořivosti géniů. Není to tedy o tom se této síly zbavit. Říkat si, že se chci zbavit té které závislosti. Spíš je to o tom, jak tuto sílu v sobě využívat. Kam ji nasměrovat. Je to jako bys v sobě měl divokého oře. Když ho umíš ovládat, tak pracuje pro Tebe. Když ho ovládat neumíš, ovládá on Tebe.

Chester Bennington, zpěvák kapely Linkin Park, který před pár dny spáchal sebevraždu měl v sobě také takového divokého oře. Podobně ho měl i jeho blízký přítel Chris Cornell, rockový zpěvák kapely Soundgarden a Audioslave, který spáchal sebevraždu jen pár měsíců před ním. Samozřejmě i Kurt Cobain měl v sobě divokého oře. Byl často popisován blízkými přáteli a rodinou jako osoba, která byla naprosto vyděšená z toho být ponížená. Vypadal, že je mu úplně jedno, co si o něm myslí ostatní. Pravda je, že to bylo přesně naopak. Nebylo mu to jedno a upadal tak často do depresivních stavů.

Cobain byl extrém.

Byl posedlý svým řemeslem jako umělec. Nirvana měla zkušební tréninky, které trvaly přes patnáct hodin. Tahle síla ho vedla k tomu, aby se stal největším rockovým průkopníkem. Také ho tato síla však dovedla k tomu, aby si vystřelil brokovnicí mozek z hlavy. V dopisu na rozloučenou uvedl citát z písně Neila Younga: ,,Je lepší shořet než vyhasnout.“[6]

Osobně s tímto citátem souhlasím. Nicméně ne úplně. Člověk, který je extrém, miluje extrémy, které ho dělají živým, pak může hořet rychle a krátce, nebo hořet pomalu a dlouho. Nicméně ne tak pomalu, aby vyhasnul. A to si člověk musí určit sám. Musí si sám určit, zdali hoří rychle, pomalu, nebo vyhasíná. To za něj nikdo jiný neudělá. Když člověk hoří moc rychle, tak prostě jednoho dne shoří. Když s tou silou však umí pracovat, naučí se hořet pomalu, pak jeho svíčka, ten plamen, který v sobě má, bude hořet déle. Nicméně si musí dávat pozor, aby nehořel moc pomalu, to pak začne vyhasínat, a to pro extrémisty není dobré.

Chce to hodně všímavosti a tréninku najít tento bod. Je to však bod, který nás dělá neomezenými. Díky tomuto bodu se dostaneme daleko za své hranice a začneme využívat svůj potenciál opravdu naplno. Začneme toho divokého oře uvnitř sebe řídit tak, aby hořel dostatečně rychle, aby nevyhasl, ale zároveň dostatečně pomalu, aby neshořel. Jestli jsi četl moji knihu Hoř pomalu, pak víš, o čem mluvím.

Extrémní síla zahrnuje velká a extrémní rizika, ale také velké odměny.

Když se na duševní onemocnění podíváme z tohoto úhlu, pak to můžeme brát jako sázku do loterie a doufat, že se to vyplatí. Nebo místo doufání můžeme udělat akci. Vybrat si vědomě, kam tuto sílu divokého oře nasměrujeme. Pokud tu sílu v sobě budeme směřovat pozitivním směrem, pak můžeme dopadnout podobně jako Isaac Newton, který ironicky nikdy neměl děti, neoženil se a měl velké depky.

Za všechno se platí. Nebo tu sílu v sobě můžeme využít proti sobě, můžeme se přežírat, fetovat, spát s každým, koho potkáme, nebo se můžeme upracovat nebo uchlastat k smrti. Nebo zvolit kombinaci obojího. Je to naše volba.

Důležitost psychopatů a ,,nudných“ lidí

Je tu další zajímavý úhel pohledu. Podívejme se na takového psychopata. Psychopat zřejmě představuje velké riziko, zejména pro ty, kteří se k němu přiblíží. Ale jeho psychopatické vlastnosti se dají využít i jiným směrem. Může dělat hasiče, chirurga nebo být chytrým vůdcem, i když bezohledným. Pokud se stane to, že nějaký kmen potřebuje nemilosrdného vůdce, který by ho vedl přes nepředvídatelné a nestabilní prostředí, pak je psychopat jejich chytrou volbou. Jen se podívejme do mnoha korporací.

V korporacích na vysokých postech takových psychopatů uvidíme mnoho. Pravda je, že jsou to často velmi arogantní, neempatičtí blbci. Nicméně díky nim má mnoho lidí práci. Paradoxně jejich největší handicap je také jejich největší výhodou.

Moderní společnost se nijak neliší. Potřebujeme stabilní, ,,nudné“ lidi, kteří vytvoří stabilní a nudný průmysl, na kterém budeme stavět své životy. Potřebujeme ,,nudné“ lidi, kteří tvoří stabilní rodiny, tvoří páteř naší civilizace. Potřebujeme však i lidi, kteří v sobě mají tuto extrémní sílu, toho divokého oře. Jen potřebujeme, aby ji směřovali spíše pozitivním směrem.

Lidstvo potřebuje zdroj inovace a trochu bláznovství, trochu těch géniů, kteří nemají osobní život, a když nic netvoří, jsou v depkách. Potřebujeme tyto prokleté básníky, umělce, vědce, blázny a kreativní magory. Zároveň jako lidstvo potřebujeme stabilitu. Jinak by se naše civilizace rozpadla. Možná když je člověk hodně přecitlivělý a zažívá velké úzkosti a panické záchvaty, tak ho tyto problémy dovedou někam hodně daleko, pokud je využije jako svoji výhodu.

Možná napíše nějaký román, založí si svoje projekty nebo vymyslí jak žít na jiné planetě. Možná se tím nechá strhnout a jednou si také vystřelí mozek z hlavy. Nevím. To už je na každém z těchto lidí, kteří v sobě tuto sílu mají.

Možná, že psychopatický generální ředitel společnosti, ve které pracuješ, je vhodný při dělání obchodních rozhodnutí přesně proto, že je to psychopatický magor. Vidí pouze čísla, ne lidi. A ať už to může znít jakkoliv podivně, všichni, kdo pro něj pracujete, tak z toho máte své výhody. Jeho nedostatkem je sice to, že nemá empatii, ale to je právě i jeho výhodou.

Možná, že autistický kluk z Tvojí třídy bude pokračovat ve významných pokrocích v kvantové fyzice

a jednou vyhraje Nobelovu cenu. Takových lidí je okolo nás hodně. Jen si jich všímat. Možná jsi jeden z nich. Dost pravděpodobně ano. Je jich hodně. Dokonce si říkám, zdali takových lidí v dnešní době není vlastně většina. Otázka zní, kde jsi Ty? Zjisti, čím se lišíš od ostatních a v čem jsi stejný.

Extrémní lidé a jejich zvláštnosti

Můj velmi dobrý kamarád byl od malička nejlepší snad ve všech sportech ve městě. Vyhrával všechny soutěže a studium ve škole mu šlo jako po másle. Byl velmi inteligentní a kreativní. Jako dítě využíval tuto extrémní sílu divokého oře pro sebe.

Pak nastala puberta a také období alkoholu a drog. Dnes ho potkávám u popelnic, nemá zuby

a každý den si čuchne k bílému prášku. Často mi vypráví, že je Bůh a že vyrobí stroj času. No, nevím. Možná ano, možná ne. Asi bych si na to už nevsadila. Těchto lidí je na světě mnoho. Mnoho těch, kteří tu sílu v sobě neumí ovládat pro sebe, se naopak nechají tou silou ovládat. A to je velká škoda.

Osobně o sobě vím, že jsem extrém. Vždy jsem to považovala za velkou nevýhodu, ale dnes se na to dívám trochu z jiné perspektivy. Není to jen nevýhoda, ale je to občas i výhoda. Hodně let jsem se touto silou nechávala strhávat. Brala jsem drogy, opíjela se do bezvědomí, pracovala několik let skoro beze spánku, střídala partnery a tak dále a tak dále. Nedokážu si představit žít spokojený, klidný život, kdy mám hypotéku a tři děti. To prostě nejsem já, a i když se mě tam mnoho lidí snaží dotlačit už od mého dětství, tak se jim to nedaří.

Faktem ale zůstává, že já nejsem ten člověk, který tvoří stabilní páteř civilizace. Tím netvrdím, že člověk, co má děti, patří do stabilní páteře civilizace. To rozhodně ne. Nemusí. Když jsem přijala to, že žiju extrémy a že je to tak v pořádku, začala jsem si uvědomovat, že vlastně tu sílu můžu nasměrovat opačně. Začala jsem tedy běhat ultramaratony, koupat se v ledových vanách, psát, kreslit, podnikat, prostě tvořit.

Nepřijde mi to jako extrém, ale mnoha lidem ano. Mnoho lidí mi říká, že jsem blázen. Mnoho lidí mě nenávidí. Mnoho lidí mě však i miluje. Opět záleží na Tvé definici extrému. Nicméně to není tak, že bych byla jen v tomto módu, mám spoustu negativních chvil, zažívala jsem deprese a dodnes mám okamžiky, které bych nikomu nepřála.

Dnes už však vím, že je to součást procesu, a už vím, co v takových chvílích dělat. Neutíkat před nimi. Přijímat je a pracovat s nimi dál. Také mám své úchylky, sice to není květák, ale úchylky to jsou. Raději se mě na ně nikdy neptej.

To však neznamená, že když je člověk extrém, nebo spíše žije svůj život přes extrémy, je něco více nebo méně než lidé, kteří tvoří stabilní páteř společnosti. Jen žijí jinak. A to je důležité přijmout

a nebičovat se za to. Pokud máš dítě, které to tak má taky, nesnaž nesnaž se ho tlačit do toho, aby byl stabilní páteří společnosti, protože tak jeho plamen uhasíš okamžitě.

Péče o duševní zdraví ve velké většině případů tedy není otázkou ,,léčení“ nebo ,,opravy“ lidí, ale spíše jak tuto extrémní sílu využít a současně se učit vypořádat s jejími slabostmi.

Protože každá síla také něco stojí. Mnozí lidé jsou přecitlivělí na to, jak jim říká společnost nebo jejich blízké osoby. Nebo jsou příliš rozpačití a introspektivní. Nebo jen tráví příliš mnoho času čtením fantasy románů a kreslením obrázků. Nebo jsou příliš posedlí svým vzhledem. Je jedno, co to je. Prostě mají nějakou posedlost.

Každá část Tvého těla stejně jako Tvoje mysl přichází s určitými výhodami a nevýhodami.

Nauč se, jak je využívat.

Je to tedy o tom přijmout své zvláštnosti a pak je vyjádřit světu. Co Tě dělá živým? Při jakých situacích se cítíš, že žiješ? Tak to dělej! Kašli na ostatní. Tvoř, vyráběj, užívej si proces. Neboj se té síly, kterou v sobě máš.

Pokud nejsi extrém a jsi naopak stabilní páteř naší civilizace, pak super. Tento článek nebyl pro Tebe, byl ale pro někoho, koho určitě znáš.

--

Veronika

Zdroje a doporučená literatura:

[1] "Salvador Dali - The Mike Wallace interview - transcript". Harry Ransom Center. University of Texas at Austin. 1958-04-19.

[2] Pokud máš pochybnosti, tak se mrkni na toto video: https://www.youtube.com/watch?v=danYFxGnFxQ

[3] Rich Roll podcast: www.richroll.com: Epizoda s Travisem Bakerem

[4] Landén, M., Kyaga, S., Boman, M., Hultman, C. M., La angström, N., & Lichtenstein, P. (2013). Mental illness, suicide and creativity: 40-year prospective total population study. Journal of Psychiatric Research, 47(1), 83–90.

[5] Jones, D. R., et al. (2004). Prevalence, Severity, and Co-occurrence of Chronic Physical Health Problems of Persons With Serious Mental Illness. Psychiatric Services, 55(11), 1250–1257.

Couture, S., & Penn, D. (2003). Interpersonal contact and the stigma of mental illness: A review of the literature. Journal of Mental Health, 12(3), 291–305.

Wahlbeck, K., Westman, J., Nordentoft, M., Gissler, M., & Laursen, T. M. (2011). Outcomes of Nordic mental health systems: life expectancy of patients with mental disorders. The British Journal of Psychiatry, 199(6), 453–458.

[6] Kniha od Charlese R. Cross: Těžší než nebe: Životopis Kurta Cobaina

#extrém #magor #smysl #poslání #deprese #úzkost

0 zobrazení

,,Originality is the one thing which unoriginal minds cannot feel the use of."

-- John Stuart Mill

Copyright © 2020 Veronika Allister - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA