Moc růžového hovna


Co je to růžové hovno?

Upozornění: Následující článek jsem psala velmi otevřeně. Pokud, člověče, nemáš rád sprostá

a přímá slova, pak ho nečti.

Růžové hovno má mnoho podob. Když se na ně podívá dvanáct lidí, každý ho trochu jinak popíše. Hodně záleží na našem vnímání světa. Povím Ti, jak takové hovno vnímám já. Je naleštěné. Z dálky vypadá opravdu hodně dobře. Když jdu však blíž a blíž, tak začínám cítit jeho pach. Čím víc se

k němu začnu přibližovat, tím víc mi dochází, že je to prostě jen hovno. A hovno smrdí.

Růžové hovno #1 DŮM SNŮ:

Když jsem byla malá, měla jsem svůj sen. Chtěla jsem mít velký dům, bazén a psa. Proč, to nevím. Pravděpodobně proto, že to chtěli všichni kolem mě. Především dospělí. Když jsem se dospělou stala, pochopila jsem, proč to všichni ti dospělí okolo mě chtěli. Protože to vypadalo superrůžově.

Jenže...

Z dálky člověk viděl jen tu růžovou. Když si pak ten dospělák vzal hypotéku na třicet let, dělal práci, která ho nebavila, kvůli které chodil domů úplně vyčerpaný, naštavaný a kvůli které neměl paradoxně ani čas si svůj domov užít, začal pomalu zjišťovat, že to není tak růžové, jak to vypadá. Začal si uvědomovat, že to, co vidí, je krásně naleštěný megarůžový hovno.

Začal si pomalu uvědomovat, že by mu vlastně úplně stačil nějaký minidomeček, který si sám postaví a na který nepotřebuje hypotéku. Uvědomil si, že prostý minimalistický život je možná nakonec mnohem bohatší než ten, který si původně vybral.

Pak tu jsou ale další dospěláci, kteří si tohle nikdy neuvědomí. Tak pokračují ve sběru podobných hoven. Pro své děti koupí telefony, trampolínu, tři psy, bazén, čtyřkolku, megavelkou televizi a milion dalších super hoven, kterých si za pár měsíců ani nevšimnou. To jsou naše dnešní hodnoty. Doba blahobytu nám taková hovna dává každý den před obličej a někdy si jich člověk prostě nevšimne. Někdo je však chytřejší a na taková hovna má prý svůj detektor. Pokud někoho takového znáš, tak mi dej vědět, jeden takový detektor by se hodil.

Dobře, není to tak černé. Po světě běhá mnoho lidí, kteří do svého života aplikují minimalismus.

Minimalizují ve svém životě taková růžová hovna, a to na všech možných úrovních. Žijí off-grid. To znamená, že se rozhodli nebýt otrokem systému. Někteří začali bydlením. Rozhodli se, že nechtějí vlastnit velké domy, kvůli kterým si vezmou hypotéku a o které je potřeba se pořád starat. Takže raději žijí ve svém karavanu, dodávce, kterou si přestavěli, nebo si postavili domeček, který je velký jako chatka, kde nežijí jen přes léto, ale celý rok.

A ano, mnoho z nich má děti. Nejsou to žádní hipísáci. Dobře, tak někteří ano, ale ne všichni. Jsou to úplně obyčejní lidé, kteří se rozhodli nebýt otroky. Rozhodli se, že budou raději žít. Žít podle sebe a minimalizovat růžová hovna, co to jen jde.

Pak pokračují s prací, vzděláváním a tak dále a tak dále. Vzdělávání pro naše děti se mění, ale ve většině případů je pořád ve stylu novodobého otroctví.

Růžové hovno #2 DIPLOMY

Dnes otroctví podstupujeme dobrovolně. To je tedy mechanismus, panečku! Začíná to ve škole. Ráno se pořádně nevyspat, protože jsme mladí. Rychle vstát a rychle se nasnídat. Pak šup do školy. Tam budeš pěkně sedět osm hodin a poslouchat. Budeš poslouchat autority, které Tě připraví na život :D :D :D. Buzerují Tě za to, když děláš chybu. Hodnotí Tě podle toho, jestli umíš dobře papouškovat, a když to neumíš, tak jsi rebel. Ti chytřejší začnou chodit za školu.

Pak skončíš v této krabici a jdeš na kroužky. Hodně kroužků. Ideálně budeš navštěvovat kroužky, které se líbí Tvým rodičům, protože oni ví nejlíp, co je pro Tebe nejlepší. Nechceš hrát na klavír? To nevadí, rozvíjí to Tvoji pravou hemisféru, takže na klavír prostě chodit budeš. Na floorball zapomeň. Pak přijdeš z kroužků a šup dělat úkoly. Žádné rozjímání a žádné šťourání v hlíně nebo v nose. Na to není čas. A takhle to pokračuje dalších dvanáct let. To začíná stres, protože přichází maturita. Co dál?

Honem… Hlavně nepřestat být otrokem a nevzít si na rok volno. Dvanáct let jsem byl otrok a už nic jiného neznám, takže raději půjdu tou cestou, kterou znám.

Otroctví. Vejška. Je jedno jaká. Hlavně musím mít vysokou a ideálně doktorát, protože jinak mě nikdo pořádně nezaměstná. Je jedno, co umím, hlavně když mám diplom. No, když si to spočítáš, tak už studuješ cca dvacet let.

Kdybychom efektivně a zábavně něco studovali dvacet let, pak jsou z nás géniové. Jak to, že se to ale neděje? Protože možná vědět míň, je dnes výhodou. Minimalismus se dá tedy aplikovat i zde. Vybírat si, co si do té své hlavy dám, a co zase ne. Jako to děláme s jídlem nebo s oblečením nebo

s bydlením.

Když u nás ve firmě hledáme lidi na nějakou práci, tak nás opravdu nezajímá, co mají za titul, ale co mají v hlavě. Co umí. Většinou platí pravidlo, že čím více titulů, tím více bobků v hlavě a míň kreativity. Hodně lidí má spoustu certifikátů a titulů, ale prakticky nic neumí. Nejhorší na tom všem je, že nemají kreativní myšlení ani v patnácti letech. Už se z nich stala krabice. Někdo si své kreativní myšlení však drží. Možná ti, kteří si pod lavicí čtou své romány nebo kouří za školou.

No a pak to všechno pokračuje. Přijde další systém. Práce. Většinou se necháme zaměstnat pro peníze nebo slávu, status. Naše krabice začíná mít pancéřový nádech. Nosíme kravaty, zadlužíme se kvůli megarůžovýmu hovnu jménem naleštěný auto se zlatým rámečkem, večer se sjíždíme bílým práškem a máme sex se vším, co chodí.

Jsou tu však opět lidé, kteří tato hovna minimalizovali a raději se vzdělávají po svém. Ať už tím, že využívají online vzdělávání, kde si sami můžou vybrat, od koho se budou učit, nebo tím, že si vyberou smysluplnou školu, která učí jinak, než před dvěma sty lety.

Růžové hovno #3 LEPŠÍ SVĚT:

Další je dělat pro firmu, která je supercool a jednou zachrání svět. I když ne vždy, tak dost často je tohle další forma růžového hovna. A tohle hovno má velkou moc.

Jedna věc je dělat to, co mi dává smysl a co mě baví. Druhá věc je dělat to, co dává smysl lidem okolo nás nebo co zrovna frčí. Hodně lidí haní některé práce. Když zaprodáš svou duši korporátu, tak jsi chudáček. Když založíš svůj vlastní start-up, tak jsi borec. No, jaký je rozdíl mezi tím, zdali budeš v korporátu, mýt záchody na poště, nebo jestli budeš zakládat start-up? Žádný. Je to jen jiná forma. Je jedno, jakou práci děláme, pokud nám dává smysl, baví nás a dělá nás lepším člověkem.

Takhle se mění svět k lepšímu, nikoliv naopak.

Znám mnoho lidí, kteří budují svoje start-upy a jsou stejně v depresích jako lidé v korporátu. Založili start-up jen kvůli statusu, nikoliv kvůli tomu, že by v tom, co dělají, viděli vnitřní smysl. Mnoho lidí se nad slovem vnitřní smysl ani nezamýšlejí. To je velká škoda. Když vidím, kolik zajímavých projektů zde v České republice za posledních pár let vzniká, říkám si, že se to vlastně mění, že je to super. Jenže pak si uvědomím, že jsem v bublině. I když se to někde mění, tak většina z nás prostě dělá práci, kterou děláme jen kvůli uznání, penězům nebo bezpečí.

Nejhorší scénář je, že se staneme pohodlně otupělými. Všechna tato růžová hovna, která na nás systém vrhá, nás zabarikádují a my si na ně zvykneme. Zvykneme si na ten smrad a začneme si říkat, že to není vlastně tak špatné. Nepotřebujeme jít lovit, ledničku máme narvanou jídlem, tak proč se snažit? Nemusíme jít běhat, to si raději zapneme topení, abychom se zahřáli. Až nakonec přijde čas umřít. Dříve si lidé na smrtelné posteli kolikrát uvědomili, čeho litují a co by udělali jinak. My na této posteli pravděpodobně skončíme úplně mimo s jednou z nemocí blahobytu, třeba Alzheimerem, takže nám to bude úplně fuk. Takže opravdu, proč se snažit?

Co tedy s tím?

Nevím.

Sama to růžové hovno vidím každý den a cítím, že uvnitř sebe ho nechci. Je to takový lepkavý pocit. Jenže... Je to pohodlný a moje pohodlnost dost často vítězí. Jedna možnost je vystřelit si mozek

z hlavy, jenže na to jsem moc líná. Takže co s tím růžovým hovnem dělat? Je jedno, na jaké úrovni ho máš a v jaké podobě, jestli je to bydlení, práce, vzdělávání, nebo prostě jiný směr ve tvém životě. Co s ním? Napadá mě ho ještě přijmout, využít jeho klady a nenechat se jím sežrat. Jenže to jen tak někdo nedokáže. Vzít si jen kousek? To je jako si vzít jen jednu kostičku čokolády a nesežrat ji celou. To nedám. Takže? Jak na takové hovno? Prostě se na to hovno vyser. To nebude čekat.

Prostě ho přestaň řešit. Je tu? Fajn. Jsou tu také jiné věci. Prostě mu nedávej pozornost a soustřeď se na něco jiného. Baví Tě psát? Tak piš a vykašli se na všechno okolo. Na všechny ty naleštěný růžový hovna, který vyžadují Tvoji pozornost. Baví Tě zpívat? Fajn, tak zpívej! Chceš podnikat? Fajn! Chceš vztah? Nebo rodinu? Fajn, tak se vyprdni na hypotéku, práci, která tě nebaví, kroužky pro Tvoje děti, které je nebaví,

a začni se do háje věnovat své rodině!!! Vykašli se na to růžový hovno, který Tě odvádí pryč od toho, co je opravdu důležité! A dávej pozornost té jedné věci, která Ti dává opravdu smysl, vnitřní smysl. Není to smysl toho hovna vedle Tebe, ale Tvůj. Není růžový ani černý. Je prostě jen Tvůj a má barvu takovou, jakou mu dáš Ty. Tahle jedna věc Tě zachrání od toho růžového hovna, které nepotřebuješ. Blahobyt a extrémní komfort dnešní moderní doby si můžeš užívat i bez tohodle naleštěnýho Františka.

Mnoho z nás si neuvědomuje, že k tomu, abychom měli šťastnou rodinu, nepotřebujeme velký dům, trampolínu, aby každé dítě mělo svůj iPhone, iPad a super notebook. To není těch nejdůležitějších dvacet procent, co udělá rodinu rodinou. Je to čas, který spolu strávíme. Mluvím ale o něčem, co je hlubší. Když naše děti vyrostou, tak si s nimi maximálně dáme pusu na rozloučenou, protože nejsme zvyklí se s nimi pusinkovat, objímat a tak dále a tak dále. Nedej bože, abychom své děti nebo rodiče viděli v dospělosti nahaté. To ne! To nejde! To nechceš! Odcizili jsme se. Proč? Protože se zaobíráme těma růžovýma hovnama. To je velká škoda.

Co je tedy těch dvacet procent, co mi udělá kvalitní vztahy v rodině? Možná jíst spolu? Vařit spolu? Vyrábět spolu? Mluvit spolu? Bavit se spolu otevřeně, navzájem se respektovat, anebo chodit do práce, která mě štve, pak být doma nepříjemný, unavený, stavět domy, kupovat auta a jezdit na dovolené, které jsou úplně o ničem? No a co koníčky? Když jsme byli malí, tak jsme jich měli mraky, a teď nemáme žádné, protože není čas a energie. Takovou moc má růžové hovno. Bohužel když je člověk dítě, tak takové hovno málokdy rozezná. Škoda, že mu v tom málokterý rodič pomůže.

K tomu ještě paní učitelka, která má z hlavy krabici, a časem ji má i to dítě, které ona učí. Škoda, protože z dítěte mohl být poeta, ale je z něho finanční poradce (ne že by finanční poradce byla špatná profese – jen je to trochu daleko od poezie).

Takže zde máme dilema. Být pohodlně otupělým, nebo žít jako hippie? No, osobně se mi nelíbí ani jedno. Jsem toho názoru, že je fajn si užívat dnešní blahobyt, ale nenechat se jím sežrat. Nechci skončit jako hippie, ale zároveň nechci skončit jako kravaťák s naleštěnýma botama, autem a v srdci prázdno. Mnohem větší smysl mi dává aplikovat do svého života minimalismus. Postupně. Je jedno, kde člověk začne. Důležité je, že vůbec začne. Minimalismus má mnoho úrovní, každý skončíme na jiné, protože naše vnímání světa je odlišné, a to je oukej.

Důležité je, že svá růžová hovna rozpoznáme a už nebudeme pohodlně otupělými, začneme žít. Žít život, žít svoje hodnoty, žít svoje sny.

--

Veronika

#růžovéhovno #vzdělávání #svoboda

1,417 zobrazení

,,Originality is the one thing which unoriginal minds cannot feel the use of."

-- John Stuart Mill

Copyright © 2020 Veronika Allister - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA