Minimalistický život aneb proč nečekat s životem až na důchod

Aktualizace: 7. říj 2019


,,Chceš-li létat, zbav se všeho, co Tě tahá dolů." -- Toni Morrison

Pryč z novodobého otroctví

Je jedno, kolik Ti je let. Můžeš si prokládat svůj život, který je neustále ve shonu, minutami, kdy nic neděláš. Dny, kdy jen tak sedíš. Nebo i měsíce a roky, kdy nemáš žádný cíl a jen tak existuješ. Často máme představu, že musíme několik desítek let pracovat a pak jít do důchodu, kde si to konečně užijeme.

Možná si život ale neužijeme ani v důchodu, protože nás dost pravděpodobně bude všechno bolet, a my místo chození do práce budeme chodit k lékařům. Proč si tedy tento důchod neprokládat už teď? Získáme tak více energie a nápadů, které nás možná dovedou někam, kam bychom se ve spěchu jinak nedostali.

Mnoho lidí si pak uvědomí, že to, co dělají, jde opačným směrem než to, co opravdu chtějí dělat. Než to, co cítí. Někteří lidé Ti řeknou, že nemají ani deset minut času na sebe.

Pokud člověk nemá ani deset minut času na sebe, tak dle mého názoru nemá život. Pokud sledujeme denně televizi, tak ji stačí jednou nechat vypnutou a jen tak sedět na židli a nic nedělat. Nemusíme svůj mozek pořád zahlcovat. Už přes patnáct let nesleduji televizi a mám tak spoustu času na to se učit novým věcem, odpočívat nebo trávit čas se svými nejbližšími.

I když se někde tento trend snižuje, vidíš ho na každém kroku po celém světě. Ať už jsem kdekoliv ve světě a jdu se projít mezi uličkami, tak vidím, jak ve většině oken bliká televize. Rozhodně to neodsuzuji, jen je mi z toho někdy smutno.

Naše životy se staly jen tím, že chodíme do práce, která nás nebaví. Nestíháme se kvůli ní ani pořádně najíst, nemáme čas na své děti, které jsou každým dnem dál a dál, nestíháme dělat to, co nás baví. Nestíháme kolikrát ani zjistit, co že nás to vlastně baví, protože jsme tolik zaměstnaní tím, co dělají ostatní nebo co dalšího si máme koupit. Nemáme čas zpomalit a podívat se na to.

Mnoho lidí tak ani neví, co se svým volným časem, kdy nejsou v práci, mají dělat. Nedokážou jen tak být. Musí si zapnout tu televizi, vzít si ten telefon nebo počítač. Často jsou na sociálních sítích nebo si kupují věci, které pak dají do skříně, protože je to pro ně škoda nosit. Žijeme ve světě paradoxů. Když jdeme ale moc rychle, tak si těchto paradoxů nemáme šanci všimnout, a tak se stáváme jejich otrokem.

To je realita, ve které jako společnost žijeme. Říkám tomu takové novodobé otroctví. Je to bublina, která nám pomalu ničí život. Někteří z nás už v této bublině nejsou, někteří z nás pořád ano. Můžu Ti říct, že jsem v té bublině byla taky a je lepší v ní nebýt.

To ovšem nejsou žádné novinky. Jen na to zapomínáme. Tuto myšlenku: „jen tak být“, „zpomalit až se zastavit“ zmiňovali už stoikové před více jak dvěma tisíci lety.

Minimalistické bydlení

Jednou jsem potkala velmi svobodně žijícího člověka jménem Robert. Robert byl velmi otevřený a milující člověk. Přišel o svého syna, kterému mu bylo jen deset měsíců. Jeho přítelkyni zavraždili, nejlepší přítel se oběsil. Upadl do depresí. Jednoho dne se však rozhodl, že zpomalí a podívá se na svůj život. Zjistil, že za moc nestojí. Všechno pak prodal, koupil si pojízdný busík a začal žít minimalistický život.

Nic neanalyzoval, prostě udělal kroky ke změně. Začal si svůj život prokládat důchodem. Pracoval jen pár měsíců přes léto a zbytek roku žil z toho, co si v létě vydělal. Nebylo toho moc, ale stačilo mu to. Byl svobodný. Nic nevlastnil. Měl tak spoustu času na sebe a na věci, které ho baví. Jason pro mě byl velmi inspirativní. Člověk se vedle něho cítil, že je opravdu tady a teď. Dělal vše tak pomalu, že by se vedle něho zpomalil i ten největší rychlík. Nicméně jeho život taky nebyla procházka růžovou zahradou. Byl často sám a cítil se prázdný. Utíkal sám před sebou, jen trochu jinak, než to dělá mnoho z nás.

Co si dovolit takový menší důchod už před důchodem? Žít svůj život už teď a ne až v důchodu...

Často okolo sebe vidím, jak se lidé pořád za něčím honí. Jak si kupují auta a domy, ve kterých stejně svůj čas netráví, protože na to nemají čas. Stačí přitom tak málo. Nemusíme všichni prodat veškerý svůj majetek a skončit jako kočovník v busíku. Před svými problémy neutečeme. Nicméně se můžeme zamyslet nad tím, zdali i my si můžeme dovolit zpomalit, jen tak být a proložit si svůj život menšími důchody. Zpomalit a podívat se na svět trochu z jiné perspektivy. Žít ho teď, ne zítra nebo až budeme v důchodu. Díky těmto menším důchodům tak o trochu více žít.

Pokud Tě zajímá téma osobní svobody, respektování své mysli, zpomalování ve zrychlené době, tak se můžeš mrknout na mou knihu Hoř pomalu, kterou jsem nedávno pro Tebe napsala.

--

Veronika

#minimalismus #minimalistickécestování #důchod #svoboda #smysl

871 zobrazení

-- o osobní svobodě --

Jsme hrdým projektem Codeoflife.cz

Copyright © 2019 Hoř Pomalu - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA