Jak být DEPKAFREE aneb Jak najít vnitřní klid

Aktualizace: 7. říj 2019


Tento článek píšu především pro sebe. Až mi bude jednou zase smutno, což bude, tak si ho přečtu a snad mi pomůže se zase zvednout a jít dál. To ale neznamená, že nemůžete komentovat. Jsem vždy ráda, když něco napíšete - když se mnou sdílíte zase vaše myšlenky.

---

Válka Pozornosti

Většina z nás žije ve světě informačního bombardování. Ten kdo v takovém světě nežije, tak na tento článek ani nemá možnost narazit. Tento svět má své výhody i nevýhody. Výhody jsou báječné. Můžeme se spojit s kýmkoliv na světě, můžeme se nechat inspirovat od kohokoliv bez ohledu na to, jak je daleko. Když nemáme motivaci, tak si můžeme pustit motivační videa na YouTube a chvilku je nám dobře. Když se cítíme sami, tak jdeme na Instagram a inspirujeme se, jak žijí život druzí. To je krásné. Nicméně všechno tohle něco stojí a otázka je, zdali cena není někdy příliš vysoká. Nevýhody takového světa jsou velké. Každý je vnímá tak trochu jinak. Já je vnímám hodně. Přiznám se, že víc, než si sama chci přiznat.

Před deseti lety, když jsem žila ve Skotsku, tak jsem měla deprese. Už docela vážné, protože jsem se několikrát chtěla zabít. Moje problémy začaly s internetem, s informacemi, které jsem konzumovala. Často si myslíme, že ráno vstaneme a že žijeme život podle sebe, ale pravda je, že to tak je opravdu jen málokdy.

V tomto světě, kdy je válka o pozornost na nás působí tolik vjemů, že si často ani vědomě neuvědomujeme, že žijeme život, který je průměrem informací, které během svého života konzumujeme, je průměrem lidí, které sledujeme nebo se kterými se stýkáme.

Jenže, pokud člověk žije život, který není jeho, tak přichází vnitřní neklid. Tento neklid může být pomalý. Ze začátku nám naznačuje, že něco není v pořádku, ale my si mylně můžeme myslet, že to je tím, že nám něco chybí. Ať už auto, partner, partnerka, klid nebo smysl. Je jedno to si myslíme, že nám chybí. Zdali je to materiální věc nebo něco nemateriálního. Prostě máme pocit, že nejsme celí, máme pocit, že jsme neúplní.

Já tento pocit mám často. Opět se přiznám.. je to častěji, než si sama chci přiznat.

Teď už ale vím, že to tak je. Už i vím, proč to tak je. A dokonce už i vím, co s tím dělat.

Tvoření vs. kopírování druhých

Miluju něco tvořit. Vím o sobě, že jsem kreátor. Jenže, když se pořád někde inspiruji, když pořád někoho sleduji a obdivuji jeho nebo její práci, tak upadám do negativních nálad, protože já taková nejsem a nebo nikdy nebudu. Tak začnu podvědomě kopírovat druhé. Jenže, to právě způsobuje to, že začnu žít život někoho jiného. Takže přijde vnitřní neklid. A ten mi dává někdy pěkně zabrat. Už nechodí pomalu. Přijde pěkně na tvrďáka a dá mi pěknou ránu pod pás. Srazí mě to k zemi a já nevím kudy kam. Chci si opět vystřelit mozek z hlavy. Než mi to dojde.. dojde mi, že to dělám zase! Nežiju svůj život. Nejsem autentická. Nejsem napojená sama na sebe. Jen slepě kopíruju druhé, protože je to jednodušší. Nebo to si alespoň myslím, když to začnu dělat. Pravda ale je, že napojit se sama na sebe, na svůj potenciál, na svou duši, na svůj smysl, na svoje jádro je vlastně to nejjednodušší, co člověk může udělat. Jen si musí vzpomenout, že to tak je.

Naše sny

Každý z nás má své sny. Myslím si, že bychom si sny měli plnit. Hrát si. Nebrat se v životě tak vážně a prostě žít a jen tak být. Jenže to se snadno říká a hůř se to dělá, že jo. Já vím. Vím to až moc dobře. Když mi není duševně dobře a někdo mi to řekne, tak bych ho nejraději praštila mezi oči. Ale pak si uvědomím, že má pravdu.

Také záleží na tom, jaké máme sny. Často pořád něco chceme jen proto, protože si myslíme, že to máme chtít. Jenže, nedostaneme to, co chceme. Dostaneme to, co už v nás je. Já vím, že pro mnohé z nás se tento paradox stále nedá pochopit, ale život je plný paradoxů. Znáte tu krásnou myšlenku, co kdysi řekl údajně Gandhi? Řekl: “Musíš být změnou, kterou chceš ve světě vidět.” A tak to je.

Posvátný zdroj uvnitř každého z nás

Další problém je, že si myslíme, že víme, jak svět funguje nebo jak by měl fungovat. Jenže pravda je, že nemáme ani ponětí, jak svět funguje nebo jak by měl fungovat.

Ale něco uvnitř každého z nás to ví. To něco je posvátné. Každý tomu říká jinak. Někdo tomu říká Bůh, který proudí skrz každého člověka. Někdo tomu říká duše, někdo duch, někdo energie atd.. Já tomu říkám SOUL – duše – autentické JÁ. Moje duše ví nejlépe co je pro mě dobré a když ji naslouchám, tak je můj život jako hra. Hraju si, učím se, poznávám, jsem šťastná. Začnou se mi v životě dít věci, které bych v životě hlavou nevymyslela. No a když jdu proti ní, tak jdu proti sobě. Duše mi nechce ublížit. Dává mi jen najevo, že jdu špatnou cestou. Jak jinak, než že zapne tlačítko: VNITŘNÍ NEKLID.

Tento zdroj uvnitř každého z nás nepřináší více do našeho života, ale život tahá přímo z nás samotných. Je to jakoby život proudil skrz nás, my ho jen necháme proudit a žijeme ho. Žít ho pro mě znamená, že se toho nebojím a přijímám to. Je to pocit, který se nedá racionálně popsat. Jelikož jsem velký analyzátor, který se dokáže rozebrat na malinké části, tak mě tohle těší. Těší mě, že když život žiju opravdově a naplno a podle sebe, tak je to jen pocit. Něco, co se slovy ani nedá popsat. Přestanu pak mluvit a začínám život žít. Je to krásný pocit.

Víte, já vlastně nevím, jak tohle vše funguje, ale vím, že když se člověk napojí na svou duši, na svoje autentické JÁ, tak vás v životě potká spousta dobrodružství. Život vám přinese přesně to, co potřebujete. Nikdy víc, nikdy míň. Ať už to jsou lidé, příležitosti, zkoušky, peníze..

Když se na tento zdroj napojím, tak cítím vnitřní klid. Najednou všechno je JEDNO. Doslova.

Všechno už máme

Máte taky občas pocit, že vám pořád něco chybí? Nějaký smysl, klid, uznání nebo cokoliv jiného? Skvělá práce, dům, partner nebo partnerka? Já mám takový pocit často. Když ten pocit mám, tak znovu přichází vnitřní neklid. Duše mi dává najevo, že vše, co potřebuji už mám.

Jakmile si tohle uvědomím, přichází opět vnitřní klid. Musím si to však uvědomit celá. Ne jen hlavou, ale celou bytostí.

Když si uvědomíme, že všechno, co potřebujeme je uvnitř nás, tak se celý náš svět transformuje. Uvědomíme si, že jsme perfektní, že jsme celiství. Je to jako když si představíte miminko. Nepřemýšlíte nad miminkem jako nad něčím, co není celistvé a perfektní. Neříkáte, že má divné foldíky, že by asi mělo zhubnout, že se divně směje, protože nemá zuby nebo že je nechutně plešaté. Prostě se na to miminko podíváte a usmějete se. Taky jsme byli kdysi miminkem, vzpomínáte? Jenže jak rosteme, tak se začneme hodnotit a porovnávat s ostatními.

Přestaňme, prosím.

Žijeme v době blahobytu, žijeme v době míru – alespoň zde v ČR. Pojďme si hrát. Pojďme žít život podle sebe. Kdy jindy když ne teď? Svět je velmi proměnlivý a nikdo z nás opravdu neví, co svět čeká za deset let. Život je dar. Posvátný dar, za který je fajn být vděčný a neplýtvat jím.

Slepé uličky neexistují

Výhoda toho, když se člověk napojí na svojí duši a žije svůj autentický život je, že neexistují slepé uličky. Jakmile je člověk na svojí cestě, která je jen a jen jeho, tak zde nikdy není nebezpečí toho, že by narazil na takovou slepou ulici. Protože místo toho, abychom opravovali nebo vyplňovali svůj život, podle toho jak se nám líbí nebo nelíbí, tak se vše děje tak nějak samo. Prostě organicky. A to jen pozorujeme a žijeme. To je opravdová svoboda. Ráda bych vám řekla, že to tak mám pořád, ale nemám. Často ze své cesty uhnu, protože převezmu myšlenky, názory a životy druhých, ale víte co? No a? Nikdo z nás není dokonalý a to je oukej. Každý z nás to zažívá, nejsme na to sami. Nikdy nejsme sami. I když vidíte některé lidi, jak jsou pořád happy, tak to tak není.

Když někomu řeknu, že jsem si před pár měsíci málem opět sáhla na život, tak je to vyděsí a řeknou, že jsou překvapeni. To je jen iluze sociálních sítí. Ten kdo však četl mou knihu, tak ví, že nejsem super happy žena. Naopak, jsem jen obyčejná žena, která má prostě někdy depku. No a někdy je silnější, než bych chtěla.

Teď už však vím, že to není nic nenormálního, že to patří k životu a že mi moje duše jen ukazuje, že tudy teda ne. Díky Bohu za tuhle GPS!

As above, so bellow – Jak uvnitř, tak navenek

To, kam dáváme svoji pozornost během dne vytváří naše VĚDOMÍ – consciousness. No a naše vědomí tvoří naše zkušenosti v tomto životě. To je skvělá zpráva, že? To znamená, že máme moc nad svým životem. My sami si tvoříme život, který žijeme. Pokud to tak není, tak nejsme napojeni na svou duši. Pokud jsme ovládáni vnějšími okolnostmi, pak se necháme vláčet. Nejdeme po své cestě a proto můžeme cítit vnitřní neklid, nespokojenost, agresi, deprese atd.

Osobně mám několik denních rituálů, které během dne dělám a ty mě chrání před tím, abych neslezla ze své cesty. Pomáhají mi být v dnešní informační době, abych byla napojená na své autentické JÁ, na sebe sama. Když je nedělám, když nemám tu disciplínu, tak za to také zaplatím právě vnitřním neklidem.

Tyto rituály jsou jednoduché, ale fungují na mě. Pokud svoje rituály nemáte, tak si můžete vytvořit svoje vlastní, které budou fugnovat na vás.

1. Rituál – vděčnost

Vděčnost má neuvěřitelnou sílu. Před léty jsem to věděla, ale jen hlavou. Až relativně nedávno jsem si sílu vděčnosti uvědomila úplně celá. Každý den, většinou ráno si zapálím vonnou tyčinku a u toho nahlas říkám, za co jsem vděčná. Například, že jsem vděčná Matičce Zemi za to, jaké jídlo mi dává, jaký vzduch dýchám, jaké vůně mohu cítit.. Děkuji za svůj život, za svoje krásné tělo, za svojí úžasnou rodinu... Když to říkám, tak se to snažím plně procítit. Pokaždé cítím, jak mi vlny energie proudí celým tělem – to jsou asi hormony vděčnosti, které se mi při tomto rituálu vylučují :).

2. Rituál – meditace na soucit

Druhý rituál, který dělám každý den je meditace na soucit. Zapálím si opět vonnou svíčku a někdy si i pustím nějakou hudbu, která je mi příjemná, někdy jsem jen tak v tichu. Sednu si pohodlně, zavřu oči a začnu si říkat následující tibetskou mantru:

“Óm mani padmé húm”

Je to pravděpodobně nejznámnější mantra tibetského buddhismu, která transformuje negativní emoce. Nejsem budhistka a ani nejsem jiného náboženství, ale mantra se mi líbí a funguje na mě.

Znamená:

Óm – transformuje pýchu a egoismus

ma – transformuje žárlivost a závist

ni – připoutání a egoistická přání

pad – nevědomost a zmatek

mé – chamtivost a lakotu

húm – nenávist a hněv

Je to mantra soucitu. Naučila jsem se nazpamět jak mantru, tak i její význam a pokaždé, když mantru řeknu nahlas, tak si plně procítím její význam. Funguje to. Cítím se pak méně závislá na ostatních, na svém egu. Cítím větší jednoduchost ve své mysli, více lásky a empatie sama k sobě a k druhým.

Tohle je něco, co funguje mě. Vám samozřejmě může fungovat něco jiného. Pointa je, abyste našli to, co funguje na vás a to najdete, pokud se napojíte na svoje JÁ.

Chybná identita aneb jak najít svoje autentické JÁ

Skoro vše, co slyšíme nebo vidíme ve společnosti nás dlouhodobě vede k tomu, že nevíme, kdo jsme. Bambilión lidí, se kterými jsem se bavila mi řekli, že neví, kdo jsou. Já sama jsem si pokládala tuto otázku – Kdo vlastně jsem?

Mnoho z nás si myslí, že jsme lidské bytosti, kteří občas mají spirituální zkušenost. Jsme produktem kultury, ve které žijeme, výchovy našich rodičů, DNA, naší osobnosti. Jenže, co když je to jinak? Vážně.. je možné, že to tak není? Co když je to naopak? Co když jsme spirituální bytosti, které mají jen lidskou zkušenost? Osobně se mi líbí věřit spíše této variantě. Probouzí to ve mě naději a vnitřní klid.

Když jsme spojeni se svou duší, se svým autentickým JÁ, a věříme mu, tak nepřichází bolest a trápení, které všichni moc dobře známe. Přichází pochopení, láska, život, harmonie, štěstí, vnitřní klid a spokojenost. Jak se napojit na své autentické JÁ jsem popsala do detailu ve své knize Hoř Pomalu.

V jednoduchosti jde o to zpomalit svou mysl. Zastavit se. Zjednodušit chaos ve své hlavě. Ať už formou mindfulness během dne nebo formou konkrétních meditací, kdy člověk může začít tréninkem své pozornosti, až nakonec skončí u meditací, které jsou více spirituální. Meditace, které nám pomůžou slyšet svoji intuici. Intuice je totiž taková vysílačka mezi naší duší - naším autentickém JÁ a našem vnějším JÁ, který zahrnuje naši osobnost, DNA, kulturu atd. Často však nevidíme mezi těmito JÁ rozdíl a to je velká škoda.

Jakmile člověk dokáže vidět rozdíl mezi svým autentickým JÁ, svojí duší a svým JÁ vnějším, které je napojené na vnější svět, tak zažije život, který by doporučil dál ostatním.

Osobně chci umírat s tím pocitem, že jsem prožila život podle sebe, ne podle módy, podle toho, co zrovna frčí, podle rodičů, podle druchých. Chci umírat s pocitem, že život měl pro mě smysl, ne pro druhé, ale pro mě osobně. Chci umírat s pocitem, že život stál za to a že bych ho doporučila ostatním. Ale hlavně... už nechci do hrobu pospíchat.

Jsi Bohem svého života

Svět okolo nás se mění a vždy bude. Všechno je pomíjivé. Jakmile se však napojíme na své autentické já, pak nehledáme spokojenost venku. Nehledáme vnitřní klid. Nehledáme ho, protože už ho máme. Uvnitř sebe. Jakmile se tohle znovu naučíme, tak se stáváme kreátorem svého života. Stáváme se Bohem, který ve svém světě může dělat cokoliv.

Takže, milí Bohové a milé Bohyně, žijte život podle sebe. Jste perfektní takoví, jací jste už teď. Hrajte si, prozkoumávejte a učte se od malinkých dětí – ty ještě žijí život podle sebe.

Jak se říká už po dlouhá staletí: “Jak zaseješ, tak sklidíš.” Soustřeďte se na svůj život, ne na životy druhých. Už to je práce na celý život. Dávejte pozornost svému autentickému JÁ a váš život se stane hrou.

Život, který je depka-free. Život, který stojí za to žít.

#smysl #depkafree #deprese #radost #vnitřníklid #neklid #spokojenost

0 zobrazení

,,Originality is the one thing which unoriginal minds cannot feel the use of."

-- John Stuart Mill

Copyright © 2020 Veronika Allister - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA