Jsi člověk: posvátný a divoký zároveň

Aktualizace: 7. říj 2019


Zeptali jste se v poslední době sami sebe někdy na otázku: Co to vlastně znamená být člověkem? Filosofický luxus nebo důležitá otázka, kterou bychom si měli každý z nás položit?

Víte co je za rohem? Spousta zajímavých inovací a tím pádem i spousta rizik s nimi spojených. Pokud nebudeme vědět kdo jsme, tak nemůžeme ani vědět jak inovaci a technologii využívat ve svůj prospěch.

Falešná spiritualita

Když jsem byla v pubertě, tak jsem začala prozkoumávat různé náboženské skupiny, protože mi svět, ve kterém jsem žila, přišel divný. Nesouhlasila jsem se systémem – stále nesouhlasím. Nesouhlasila jsem se školou, tak jsem chodila za školu. Nesouhlasila jsem se zdravotnickým systém... prostě obecně mi přišel svět dost zvrácenej.. plnej lží, pokrytectví a naleštěných zadků. Říkala jsem si, že mi možná bude líp, když se přidám k nějaké náboženské skupině. Chyběl mi tribe – kmen.

Jenže.. čím víc jsem chodila do různých skupin, tím víc mi docházelo.. že každý je ve své bublině a nepřipouští si cokoliv jiného.. Někdo víc a někdo míň. Tak jsem se rozhodla, že se přidám ke skupině, která věří jen ve vědu. A překvapilo mě, že tam jsem narazila na úplně stejnou zeď.

Začla jsem ale potkávat lidi a skupiny, ze kterých mi snad bylo ještě víc na zvracení. Už jsem to hodně zmiňovala ve svých předešlých článcích.. Prostě je to o tom, být v té vysoké vibraci, lítat do astrálních světů, nosit andělské hadry a pírka v uších, nosit bambilión různých korálků a krystalů a hlavně se nebavit o ničem jiném než o tom, jak je všechno pozitivní, jak je dobré se jen scházet s lidmi, kteří jsou na stejné nebo vyšší vibraci jako vy a ty ostatní radši ignorovat nebo se jim vyhýbat..Nebo naopak chodí jen v černejch hadrech a snaží se děsit každého, kdo kolem nich projde. Jak stačí věřit, správně si přát a vesmír vám vše přinese, protože pro všechny je dostatek. Dostatek všeho. Protože stačí láska a Bůh.

Bobky.

Strašný mega bobky.

Nemůžu to napsat jinak, protože by to nevystihovalo, to co si o tom myslím. Jo, respektuju, že každý z nás má svojí cestu – ať si každý dělá co chce, ale to neznamená, že s tím souhlasím a že to chci živit nebo ignorovat.

Nebudu to živit a ani to nebudu ignorovat. Je to jen další vymývání mozků stejně jako v historii náboženství. Jelikož je naše společnost v duchovní krizi, tak se čím dál tím víc lidí chytá různých šarlatánů a spirituálních guru, kteří jim jen potvrzují, že jejich život je na hov*o a že není potřeba převzít zodpovědnost za svůj život, ale že stačí věřit a dělat vše proto, aby člověk byl ve vysoké vibraci. Vyložit si taroty, vykouřit trávu a vše bude v cajku.

Aby tady nedošlo k nedorozumění. Znám pár lidí z různých náboženských směrů, pár lidí, kteří jsou šamani a pár lidí, kteří si prostě jedou svoji spirituální cestu .. tyhle lidi mi přijdou, že jsou ale “zdraví” – podle mého nastavení samozřejmě. Všude je tenký led a je fakt potřeba mít svůj morální systém podle kterého člověk jedná. Někdo tomu říká kritické myšlení. Jenže problém s tímto pojmem je, že mnoho lidí neví co to znamená. Není to moc velká pomoc – spíše to vyvolává pocit, že bychom měli být ke všemu skeptičtí. Tak to ale není.

Když máš svůj morální systém, který je pevný jako kámen na kterém můžeš stavět hory, pak nepotřebuješ skepticismus ani víru.

Víra je nedostatek morálního základu a nedostatek sebeúcty sama k sobě. To je můj názor podle mé filosofie – nemusíš s tím souhlasit a to je tvoje věc a je to oukej – pro tebe. Skepticismus je to samý akorát opačnou stranou. Jsou to extrémy. Je fajn si extrémy osahat a pak si vytvořit svojí vlastní realitu. Svůj svět podle sebe. Ve finále se pohybujeme mezi exrémy, jen je fajn o nich vědět – pojmenovat si je.

Jakmile má člověk svůj morální systém, který je pevný, tak se nenechá zlákat falešnou spirituální vlnou. Pravá spiritualita, která jde opravdu do jádra věcí neodmítá negativní a temnou stránku lidskosti.

Samozřejmě “ideální” cesta je nic nezkoumat a zkoumat jenom sebe zevnitř. Jenže v tom je ten háček. Jsem člověk a člověk chce někam patřit.

Šťastná droga a masturbace mozku

Moderní spiritualita je dnes spíše používána jako šťastná droga. Tvoří se okolo taroty, lítání do vesmíru atd.

Já tím pohrdám.

Pohrdám tím, protože je to jen únik. Vlastně, lépe řečeno, pohrdám tím, kdo to ani nepřizná. Jsou lidi, kteří si tuhle cestu vybrali a stojí si za ní - pak je to oukej pro ně. Je to jejich cesta, kterou si vybrali. Ale ztracené ovečky, které se za to stydí a masturbují potají své mozky s pocitem viny... to je únik.

Pokud utíkáme a cítíme jakýsi mozkový orgasmus - zase si bereme jen drogu ve jménu spirituality, která nám vytvoří krátkodobý pocit štěstí. Na tom není nic špatného. Občas to člověk potřebuje – jako jiné hračky. Ale je fajn si uvědomit, že je to útěk od reality a útěk od toho převzít zodpovědnost za svůj život.

Tím, že si pořád masturbujeme mozky tarotama a únikama tohodle typu, tak tím odmítáme lidství.

Odmítáme tím lidství. Ano.

Odmítáme být člověkem.

Proto říkám, že je důležité se nad touto otázkou zamyslet:

Co to pro tebe znamená být člověkem?

Každý organismus dělá svojí práci na této planetě. Jaká je naše práce jako člověk? Jaká je naše role? Víte, já si masturbuju svůj mozek různými hračkami – jsem člověk, ne? Taroty mezi ně tedy nepatří, ale také si ulítávám na různých divnověcech. Nicméně o tom vím! Vím, že je to útěk a vím, že jsem jen člověk a přijímám to. Nehraju si na to, že to tady není a že jsem dokonalá a jen pozitivní. V tom si myslím, že je to kouzlo. Uvědomit si, co pro nás znamená být člověk. To stačí. Alespoň jako první krok to stačí. Další krok je podle toho taky jednat.

Jak žít podle sebe ve společnosti,

která oslavuje falešnost?

Neboj se. Nebudu tady psát o návodu, jak máš žít ty nebo někdo jiný. Položím ti místo toho otázky k zamyšlení.

Možná ne každému dochází, jakou sílu mají sociální sítě. Speciálně Instagram a Facebook. Je to nástroj. Pokud člověk není pevný sám v sobě, pak se dost pravděpodobně stane obětí těhle nástrojů. A pojďme si to přiznat.. každý z nás byl nebo je jejich obětí.

Jak z toho ven?

Stačí digitální detox?

Nestačí.

Je to fajn krok a vlastně velmi nezbytný, ale rozhodně ne konečný. Víte, co nás čeká za rohem? Několik variant - a jedna z nich je, že budeme mít v očních zorničkách zabudovaný systém, který když se podíváme na dalšího člověka, tak nám ukáže jeho rating – jeho hodnocení. Představte si to. Už se to děje – jen se to zatím děje skrz sociální sítě - ne skrz naše zorničky. Zatím je to možná scifi, ale je to jen forma, která už začala a jen na sebe bere jinou formu, jinou podobu.

Připusťme si, že je možné, že se to stane. Jdete po ulici a kolem vás chodí lidi a vy vidíte jejich hodnocení. 5 hvězdiček je maximální hodnota. Jdete po ulici a kolem vás chodí lidé s 4.7 nebo s 4.5. Najednou potkáte člověka s 1.5. Co si o nich asi budete myslet? O těch, co mají tak nízké hodnocení? Budete si možná říkat, co je to za sociopata nebo není to zločinec, looser? A co vy? Kam asi tak budete chtít patřit? S kým se asi budete chtít vídat? Jak asi budete ve stresu, když někomu něco řeknete a on vám dá nízké hodnocení? Co když váš kámoš bude mít nízké hodnocení? Budete se s ním stále bavit?

Pokud vás ostatní budou hodnotit na základě hodnot, které jsou dnes ve společnosti, jak přizpůsobíte své chování? Budete se předvádět a lézt každému do prd*le, fotit se přes tři filtry nebo každému budete říkat pravdu, to co si o něm opravdu myslíte? Budete dávat své názory najevo podle svého morálního systému nebo se přizpůsobíte většině, která se přizpůsobuje většině?

Proč dnes píšeme falešné blogy a články o ničem? Komentáře o ničem? Jen aby to mělo čtivost? Proč nepíšeme to, co je v nás? Většina to dělá jen anonymně, když si myslí, že nikdo neví, kdo to píše. To jsou ale většinou výkřiky do tmy. Výkřiky o ničem. Kopírujeme se navzájem.. bez svojí přidané hodnoty. Proč? Ze strachu z neúspěchu? Proč prostě nebrat sociální sítě jako nástroj, jako hračku, kterou se můžeme bavit a zlepšit si svůj život a možná i život osatních? Proč to většina z nás bere jako status? Dříve, co bylo v rádiu, televizi nebo v novinách, to mělo váhu. Dnes má váhu ten, kdo má nejvíc followerů. A je úplně jedno, jaký bobky do vzduchu posílá.

(ne)vinná hra

Chápete, co se tady děje? Chápete, že tohle už není nevinná hra? Že nestačí si dát jen digitální detox – tedy nebýt každý den na sociálních sítích atd. - ale že je důležité, abychom se zamysleli nad tím, co to vlastně znamená být člověkem? Co to znamená pro vás? Jaké jsou vaše morální hodnoty? Konkrétně, jaký je váš morální systém, podle kterého se rozhodujete - jaké webové stránky navštívíte a podle čeho si vy vytváříte svojí realitu? Ne podle toho, co je cool, co bude cool nebo co bychom měli, ale podle toho, co chceme okolo sebe vidět. Je to falešnost nebo pravdivost?

Hm?

Není to jen o tom říct si, že je pro mě důležitá spravedlnost nebo pravda. Je důležité si definovat, co pro vás tyhle hodnoty znamenají a jakou mají pro vás hodnotu. A jednat. Jednat jednat jednat. Dnes je na nás kladen velký tlak být sám sebou, že se děje přesně pravý opak.

To, v jakých skupinách se pohybuji. To, jaké knihy čtu nebo naopak odmítám číst.. to, jak jednám na základě svého morálního systému. To je to, co mě nakonec definuje. Ne to, co je skryté uvntiř mě, ale to, co dělám/nedělám v této realitě.

Iluze radosti

Jsi v pořádku, tak jak jsi. Kecy a pravda zároveň. Záleží, jak se na to podíváme. Žijeme v paradoxech, takže:

- Všichni jsme úplně rozbití a zároveň celiství

- Všichni v sobě nosíme světlo, ale zároveň i temnotu

- Všichni jsme posvátní a zároveň divocí

Ignorovat jedno nebo druhé... to je jako by si člověk dobrovolně řekl, že chce být slepý.

Tím chci říct, že mít temné chvilky je oukej. Cítit v sobě divokost je taky oukej. Je fajn je pochopit, proč se nám dějí. Cítíme samotu? Co uděláme, když se cítíme sami? Zavoláme kámošce nebo kámošovi? Jdeme do baru? Pustíme si bednu nebo YouTube? Pak je to útěk. Pro mnoho z nás to funguje – jenže jen krátkodobě. Samota nás stejně jednou dožene.

Najednou máme vše a nemáme vlastně nic.

Protože jsme pořád sami. V sobě jsme prázdní. Necítíme se plní. Jasně... protože to je sakra tvrdá práce, není to zadarmo!

Samota je tu od toho, abychom jí citili, stejně tak jako jiné negativní emoce. Je fajn se v nich neutápět, ale je fajn před nimi neutíkat. Naopak.. Pochopit jejich podstatu, přijmout to – tím přijímám svojí temnou stránku – a pak můžu jít dál.. do těch světlých. Nedá se to přeskakovat a kdo si to myslí, tak je hlupák.

Já jsem hloupá často. Když to přijde, tak chci utéct. Hledám cokoliv, jen abych ten pocit necítila. Vytvořím si tak iluzi radosti. Iluzi, že jsem ok. Jenže.. ono se to vrací znova a znova.. až to konečně pochopím. Víte, já mám obecně dlouhé vedení, takže si to potřebuju prožít několikrát, než mi to dojde.

Ale už to není tak hrozný jako dřív. Už si to uvědomuju. Uvědomuju si ty negativní chvilky – je to trénink. Jako všechno ostatní. A víte co? Tyhle negativní chvilky mě právě dostávájí do vysokých výšin, které jsou světlé... jenže jsou taky zasloužené.

No a pak to přijde znova a znova.. Nekonečná cesta. Ale hej, není ten život náhodou o tomhle? O tý cestě? Já myslím, že jo.

Dovolme si být divocí, špinavý a ohavní a zároveň oslavujme svoji božskost, čistotu a andělskou krásu. Protože to je dle mého názoru přijetí lidství. Přijetí toho, že jsem člověk.

Na lidskost.


574 zobrazení

-- o osobní svobodě --

Jsme hrdým projektem Codeoflife.cz

Copyright © 2019 Hoř Pomalu - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA