Autenticita aneb proč se nesnažit být normální


“Pokud se pokaždé snažíš být normální, nikdy nezjistíš, jak moc úžasný můžeš být.”

-- Maya Angelou

Co to vlastně je autenticita?

Autenticita znamená, že se nebojíme být tím, kým opravdu jsme. Být sami sebou. Být transparentní, upřímní. To někdy znamená, že jsme i více zranitelní. Bohužel, většina z nás si hraje na to, co není.

Jak často se Ti stává, že chceš něco říct nebo udělat, ale raději to neuděláš, nebo neřekneš, protože máš strach z toho, jak to ostatní vezmou? Mě osobně se to stává vícekrát, než bych sama chtěla

a myslím si, že mnoho z nás si to ani nechce připustit.

Žijeme ve společnosti , která je hladová po autenticitě. Přáli bychom si, aby naši vůdci, partneři, rodina a přátelé byli sami sebou. Aby nám ukázali kdo opravdu jsou. Co je ale ještě důležitější je to, že my sami chceme mít osobní svobodu v tom dělat to, co opravdu chceme. To, kdo opravdu jsme, bez toho, aniž by nám záleželo na tom, co na to budou říkat ostatní.

Bohužel, i když tohle chce většina z nás, tak to málokdo z nás aplikuje. Je to totiž těžké. Není se čemu divit, když si pořád myslíme, že nejsme dostatečně dobří a tak se snažíme sami sebe napravit a porovnávat s ostatními, jestli to děláme dobře.

Jak říká ale Maya Angelou, každý jsme jedineční. Máme možná podobné osobnosti, charaktery, rysy, řeč, názory, ale v jádru jsme všichni do jednoho jedineční. Líbí se mi co kdysi řekl Oskar Wild: “Buď svůj, všichni ostatní jsou už zabraní.” Neznamená to ale, že jsi někdo speciální a výjimečný. Výjimečný neznamená jedinečný. Jedinečný jsi. Výjimečný nejsi. Nikdo z nás není a je fajn si to uvědomit. Když dneska já nebo Ty umřeš, tak se svět ani obloha opravdu nepohne. Být autentickým člověkem tedy neznamená, že si budeš o sobě myslet, jak jsi výjimečný. Ne! Znamená to jen, že budeš sám sebou. Takový jaký jsi.

Přijmeš sám sebe a budeš s tím pracovat dál. Jsi jedinečný, protože nikdo jiný na světě není takový, jako Ty. To ano, ale neznamená to, že jsi výjimečný. Často totiž někteří lidé tyto dva pojmy spolu zaměňují.

Na světě je mnoho autentických lidí, ale také mnoho těch, kteří se autenticity ani nedotýkají. Tím pádem se ani nedotýkají svého vyššího já, své duše. Kopírují jen chování druhých lidí a dělají to, co si myslí, že by měli dělat. Říkají to, co si myslí, že by měli říkat. Mají sex takový, jaký si myslí, že by měl být. Nikdy tak nezjistí , jak jsou úžasní. Přijmout sám sebe takového, jaký jsem chce totiž velkou kuráž. Všude totiž vidíme, jak stačí věřit, dělat to, co nás baví a vytrvat.

Hlavně nebýt nikdy negativní, musíme být pořád pozitivní a věřit. To je všechno. Opravdu? Už si to zkoušel? Jaký byl výsledek? Není zas tak těžké pochopit, že každý z nás prostě nebudeme fotbalovou hvězdou, slavnou herečkou nebo úspěšným podnikatelem a dobrým rodičem.

To je v pořádku. Ten slavný fotbalista není nic víc ani nic víc, než jsi Ty nebo já. Umí jen hrát lépe fotbal. Jako člověk je ale na stejné úrovni. Je to totiž člověk. Úplně stačí, když si uvědomíš svojí maličkost a obyčejnost a budeš dělat konkrétní kroky ke zlepšení. Uvědomíš si, že se nemůžeš porovnávat s nikým jiným, než jen sám se sebou. Jsem lepší člověk, než jsem byl tři roky dozadu? Jestli ne, fajn. Chci to změnit? Ne, taky fajn!

Každý z nás jsme jiní a jakmile si to uvědomíme, tak se stáváme svobodnějším člověkem, o krůček více superčlověkem. Superčlověkem, který je úplně obyčejný, ale který žije svobodnější život každým dnem. Nepotřebuje se litovat a porovnávat se s ostatními. Nepotřebuje se nadřazovat nebo podřazovat pod druhými lidmi. Je takový, jaký je a s tím pracuje.

Osobní svoboda

Autenticita je o osobní svobodě. Je to o tom, být sám sebou. To, kdo opravdu jsem. Ne ten nebo ta, kdo si myslím, že jsem. Ale ten nebo ta, kdo cítím, že jsem. A na to se nemůžeme podívat rozumově. Rozum nám může říct, jaké máme silné stránky. To jsou faktory osobnosti.

Osobnost je součást nás, ale není to my. Autenticita je žít bez masky, nemít masky ve vztazích, práci a celkově v životě. Vyžaduje to ale kuráž a minimálně další následující faktory:

#1 Neustále objevovat sám sebe #2 Jednat s láskou a empatií #3 Být pokorným člověkem #4 Mít zodpovědnost za svá slova #5 Brát zodpovědnost za své činy #6 Dělat svoje pole, svůj svět lepším #7 Soustředit se jen na to podstatné a nezabývat se balastem #8 Zpochybňovat svou mysl #9 Věřit své duši

#1 NEUSTÁLE OBJEVOVAT SÁM SEBE

Být autentickým člověkem je cesta na celý život. Čím více si toho ale budeme vědomi, tím více se

v této superdovednosti budeme vyvíjet. Vědět o sobě, vědět svůj příběh a co jsme si v minulosti prožili, jaká drama jsme překonali je důležité. Je to ale jen součást toho, kdo opravdu jsme.

Pokud chceme poznat opravdu kdo jsme, musíme jít do hloubky. Mnohem dál. To může být pro některé z nás děsivé. Pamatuji si noci, kdy jsem začala jít trochu více do hloubky a najednou jsem dostala ohromnou chuť si vzít meč a jít běhat do lesa. Většinou to bylo večer, protože jsem se konečně zpomalila. Dělala jsem to po dobu jednoho roku skoro každý den. Často jsem běhávala, abych ze sebe dostala veškerý negativní stres, který se mi držel ve svalech, ale často jsem šla běhat právě proto, že jsem pak nemusela čelit svým myšlenkám. Časem mi právě došlo, že utíkám sama před sebou.

Když jsme ochotni se na sebe opravdu podívat, podívat se kdo opravdu jsme, nebo spíše kdo nejsme, jít do hloubky, spojit se svým vyšším já a nastolit mír, pak můžeme konečně vytvářet to, co jsme vždy v životě chtěli. Stáváme se svobodnými a neomezenými. Otevíráme se. Jak Eckart Tolle říká ve své knize Nová země: “Jen pravda o tom kdo jsi, pokud se zrealizuje, tě udělá svobodným člověkem.”

Co Tě dělá živým?


Vždy se soustřeď na jeden další krok, který chceš, cítíš a můžeš udělat. Čím více se budeš stávat vědomějším člověkem, tím více budeš rozumět sám sobě. Tím více budeš vědět, kdo jsi a kdo nejsi. Pokud například chceš začít psát básničky, protože Tě to naplňuje, tak nehledej básničku, kterou máš napsat. Začni psát básničku takovou, která Tě dostane blíž ke svému životu. To, co Ty považuješ za život. Díky takové básničce se pak opravdu staneš tím, kdo opravdu žije. Stáváš se tak autentickým člověkem. Když budeš psát jen básničky takové, jaké si myslíš, že by se lidem líbili, tak se své autenticity nedotkneš.

Pokud Tě baví zpívat, zpívej. Je jedno jestli “umíš” zpívat. Pokud Tě baví psát, piš. Dělej to, co Tě drží naživu. To, co Tě naplňuje a to díky čemu se cítíš živý. Já přesně toto zažívám při psaní této knížky. Miluju psaní, tak píšu. Každé ráno vstanu a nemůžu se dočkat, až budu zase psát. Neberu to jako povinnost, nebo něco, co bych měla udělat, protože zde chci zanechat nějaký odkaz. Ne. Dělám to převážně kvůli sobě. Pokud se jedinému člověku nebude líbit, to co píšu, tak je to v pořádku. I přesto budu psát dál. Dělej to, co Tě naplňuje.

Každý den.

I kdyby to byla opravdu jedna písnička denně. Nemusí to být jedna věc na celý život. Může se to kdykoliv změnit.

Často nemůžeme ale přijít na to, co nás vůbec baví a naplňuje. Možná jdeme příliš rychle, nebo se identifikujeme s něčím, co nejsme úplně my. Například, když se identifikujeme s materiálními věcmi. Myslíme si, že když máme například to skvělé auto, tak jsme něco víc, než ostatní lidé.

Naopak, kdybychom o auto přišli, tak se budeme cítit méněcenným člověkem. Nebo se nám to možná stává s domem, oblečením, vzhledem nebo jinými materiálními věcmi. Jakmile identifikujeme sami sebe skrz materiální věci, tak máme v hlavě pořád spoustu odpadků, které je třeba vysypat. Jakmile je člověk vysype, tak zjistí, že to, co se identifikovalo skrz tyto materiální věci bylo jen jeho ego. Nebyl to on. Jeho mysl ho oklamala. Jakmile si tohle uvědomíme a získáme více prostoru

v hlavě, tak můžeme pomalu přicházet na to, co nás opravdu baví. Pomalu můžeme přicházet na to, kdo opravdu jsme.

#2 JEDNAT S LÁSKOU A EMPATIÍ

Druhý krok, jak být víc autentickým člověkem je jednat s láskou a empatií. Když Tvoje dítě odejde

z domova a Ty jsi schopen ho nechat jít a přát mu jen to nejlepší, i kdyby Tě už nikdy více nepřišlo navštívit, to je láska. Absolutní neegoistická láska. Pokud dokážeš milovat svého bližního bez toho, abys soudil jeho nebo její činy, to je láska. A tato láska osvobozuje. Nás všechny. Kdybychom všichni milovali druhé a nesoudili bychom, svět by byl krásnějším místem jak pro nás, tak pro další generace. Láska, empatie a další jsou ctnosti, které můžeme všichni praktikovat každý den. Když přijde nějaká forma strachu, je to pro nás trénink, kdy tyto ctnosti trénovat.

#3 POKORA

Superlidi, které jsem potkala a které sleduji jsou pokorní. Neznamená to, že se před někým snižují, ale jsou si vědomi toho, že je něco víc, než jsou oni sami. Ať už to nazveš Bohem, vesmírem, želvou, nebo čímkoliv jiným.

Všichni to cítíme.

Jen ne každý z nás si to chce připustit a mluvit o tom s druhými. Též se nad nikým nepovyšují. Mají pokoru k životu. Osobně si o sobě nemyslím, že jsem pokorný člověk. Nicméně se posouvám a vím, že každý se máme naučit něco jiného. Proto se pokoru každým dnem snažím učit. Je to pro mě ale ještě dlouhá cesta.

#4 SLOVA

Buď opatrný, jaká slova používáš a vysíláš do světa. Jaký je Tvůj styl komunikace. Tvoje slova se stávají činy,

Tvoje činy se stávají zvyky a Tvoje zvyky se stávají Tvým životem.

Máš zodpovědnost za slova, která vypustíš z úst. Být o dalším krokem autentickým člověkem tedy vyžaduje to, abys vážil svá slova. Někdy můžou být na někoho moc těžká, není na ně totiž připravený.

#5 ČINY

Občas zapomínáme na to, že máme zodpovědnost za veškeré činy, které uděláme nebo neuděláme. Máme zodpovědnost za všechno, co se nám v životě děje. Ano, je to tak. Ať už se Ti to líbí nebo ne, tak když přijde povodeň a vyplaví Ti dům a zabije kočku, tak je Tvoje zodpovědnost s touto situací naložit. Není to Tvoje chyba, že Ti povodeň vzala kočku a vyplavila dům, ale je to Tvoje zodpovědnost, jak budeš se situací dál pracovat, jaké budou Tvoje následující činy.

Několikrát se mi v životě stala nějaká situace, za kterou jsem nemohla a tak jsem si řekla, že když za to nemůžu, že to není moje zodpovědnost. Problém je, že to moje chyba sice nebyla, ale byla to moje zodpovědnost s tím naložit. Já se rozhodla situaci ignorovat.

Ano, i to je čin.

Je to nějaká reakce za kterou opět beru svoji zodpovědnost. Nebudu Ti ale říkat, jak se máš

v různých situacích chovat a co máš dělat nebo nedělat. Je to jen na Tobě, co v ten okamžik uděláš nebo neuděláš. Je třeba si jen uvědomit, že za své činy nebo nečiny máš zodpovědnost. Nevyhneš se jí, i když si myslíš, že ano. Dožene Tě.

Když potkáš večer v lese před svým srubem bloudící babičku, která zapomněla, kde bydlí, ale teď zrovna v tu chvíli si myslí, že bydlí u Tebe, tak to není Tvoje chyba, že tahle situace nastala. Jestli tu babču ale necháš v noci zmrznout, pozveš ji dovnitř na čaj nebo ji necháš medvědům je jen na Tobě.

Je to ale Tvoje zodpovědnost, jak se v ten okamžik rozhodneš.

#6 TVŮJ LEPŠÍ SVĚT


Dělej svůj svět každý den lepším. Ne celý svět. Ale ten okolo sebe. Máš kontrolu jen ohledně sebe

a svého pole. Nemůžeš kontrolovat pole někoho druhého. Pokud si myslíš, že život je na hovno a že to lepší nebude, chceš třeba svůj život ukončit, zamysli se. Jak si můžeš být tak jistý, že je to nejlepší řešení, že to pak nebude horší? Proč se tedy ze dna nezvednout a nezkusit žít? Ano, tady a teď. Právě teď. Tam, kde jsi. Tak, jak jsi. Udělat malý krůček k tomu, aby se Tvůj svět zlepšil.

Tvůj svět, ve kterém žiješ, nikoliv sousedův, nebo manželky, ale Tvůj!

Osobně se mi už chce zvracet, když slyším někoho, jak pořád hlásá o tom, jak bychom měli změnit svět k lepšímu. Vážně? A proč? Svět nikdy nebyl jen dokonalý, není dokonalý a nebude dokonalý. Když se budeš celý život jen starat o svůj svět, tak máš práci na celý život. Neznamená to být sobec. Jen se staráš o svůj svět a ne o svět druhých lidí.

Samozřejmě jsem před několika lety hlásala to samé. Skoro celý můj dosavadní život jsem se snažila pořád někoho zachraňovat a říkat, jak musím změnit svět k lepšímu. Jaksi jsem ale zapomněla nejdřív začít u sebe. Pokud říkáš, že svět potřebuje zlepšit, pak si myslíš, že je na hovno. Něco s ním snad není v pořádku? Možná to není světem.

Svět je takový jaký je, byl a bude. Není růžový, ale není ani černý. Uvědom si, že Tvojí hlavní prací je dělat svůj svět lepším, nikoliv svět druhých lidí. Můžeš roznášet lásku do světa tím, že začneš u sebe. Půjdeš příkladem. Tímto uděláš svět lepším. Nikoliv naopak. Když budeš chtít udělat svět lepším a zjišťovat, kde potřebuje napravit, aniž bys nejdříve začal u sebe.

V životě jsem byla v situacích, kdy jsem byla extrémně nemocná, slabá, neměla jsem na jídlo a nevěděla jsem, co se mnou bude. Měla jsem pocit, že jsem k ničemu. Měla jsem pocit, že život je zlý a že bude lepší, když ho ukončím. Cítila jsem se tak sama. Jeden takový moment nikdy nezapomenu. Byla jsem druhým rokem ve Skotsku. Bydlela jsem sama, můj pokoj byl nad jedním rockovým barem.

Ticho tam tedy moc nebylo. Měla jsem v pokoji malinké okýnko. Když jsi se z něho podíval ven, viděl jsi jen další zeď a to dvacet cen metrů od Tebe. Moc sluníčka tam tedy též nebylo. Nestěžovala jsem si. Když jsem ale jednou takhle onemocněla, tak jsem ležela několik dní na posteli a dodnes nevím, co se dělo. Bylo mi tak zle, že jsem nemohla jít ani na záchod. Neměla jsem žádné jídlo.

Ležela jsem tam takhle asi čtrnáct dnů. Nevím přesně, co se dělo. Možná jsem něco snědla a vypila během této doby, ale nepamatuji si to. Jen vím, že jsem nemohla moc dýchat a byla jsem extrémně slabá. Dokázala jsem po nějaké době v sobě probudit trochu síly a zavolat tak svému kamarádovi. Přišel a dal mi nějaká silná antibiotika. Byla jsem pak druhý den schopná jít do nemocnice. Dodnes nevím, co mi bylo. Jelikož jsem jim v tu chvíli nerozuměla ani slovo.

Dodnes mám fotku z nemocnice. Tato fotka mi připomíná, jak jsem se cítila a z čeho jsem se zvedla. Je fajn se vyfotit v těchto chvílích, když člověk není ve své kůži. I když jsem měla několik silných zdravotních stavů i několik let poté, ten pocit nebyl tak silný a proto mi tato fotka připomíná, že stačí udělat jeden malý krok ke zlepšení, aby se vše změnilo. Nic víc.

Jen jeden malý krok. Jeden malý krůček a Tvůj svět je o něco lepší.

#7 POZORNOST: NEZABÝVEJ SE BALASTEM, SOUSTŘEĎ SE NA PODSTATNÉ

Žijeme ve velmi rychlé době, kdy všichni chtějí, abychom jim dávali pozornost. Pořád po nás někdo něco chce. Každý něco prodává. Na sociálních sítích po nás lidé vyžadují nějaký názor. Na ulici po nás chtějí, abychom dávali pozor, aby nás nepřejelo auto. V rádiu po nás vyžadují, abychom si poslechli, jaký mají skvělý produkt. Pořád musíme něčemu dávat pozornost. Tím největším problémem zde ale je ten, že Tvoje pozornost není bezedná.

To, čemu chceš tedy dávat svou pozornost během dne a čemu ne je opět hlavně na Tobě. Pokud si budeš svou hlavu zaplácávat odpadkama, tak to v ní bude vypadat jak na skládce. Raději si řekni, čemu pozornost chceš dávat a čemu ne. Chceš dávat pozornost své rodině, své kočce, knížce, kterou si chceš přečíst nebo tomu, kde koho kdo podvedl, nebo komu šly včera na večírku vidět kalhotky?

Je to Tvoje věc, samozřejmě a jakkoliv se rozhodneš, tak je to v pořádku. Nebudu Tě za to soudit, ani Tě nezavraždím, když si přečteš drby na internetu. Nicméně, pokud svou pozornost dáváš odpadkům, tak žádná nezbude na ty další věci, který Ti dávají hlubší smysl. Ty to jen nevidíš, protože máš hlavu plnou odpadků.

Zabýváš se balastem, který Tvůj svět rozhodně lepším neudělají. Osobně jsem si svou hlavu zaplácávala odpadkama dost dlouho, až jsem zapomněla kdo opravdu jsem. Nezastavila jsem. Spoustu odpadků jsem tak nasbírala na facebooku, v médiích nebo od přátel a blízkých. V hlavě jsem tak měla jen ty odpadky a už nešlo vidět jinam.

Když to tam začalo už opravdu hodně smrdět, tak jsem si řekla, že ty odpadky vyhodím. To byl docela dobrý krok. Člověk s takovým místem v hlavě toho vidí mnohem víc. Pokud chce být člověk autentickým, tak je třeba se soustředit na to, co chce jeho duše, ne média, televize nebo kámoška.

Nezabývej se tedy balastem a soustřeď se jen na to podstatné.

#8 ZPOCHYBŇUJ SVÉ MYŠLENKY


Naše mysl nás občas klame a tak je třeba ji zpochybňovat. Svou mysl zpochybníme tím, že nevěříme všemu, co nám ten hlas v hlavě říká. Začneme se tedy ptát na otázky. Tréninkem pozornosti a pomalosti Ti to půjde lépe. Jakmile zpomalíme, tak si ze své mysli uděláme lepšího přítele, nikoliv protivníka.

#9 VĚŘ SVÉ DUŠI


Tento bod je nejklíčovější ze všech. Aby byl člověk tím, kdo opravdu je a žil tím, tak je potřeba své duši naslouchat a věřit tomu, co nám říká.

Duše ale nepochází z tohoto světa a nepoužívá tak náš jazyk, kterému rozumíme logicky.

Je potřeba ji cítit.

Je zde ale velký rozdíl mezi hlasem v naší hlavě a hlasem duše. Když se budeš ptát své duše na otázky, tak se ji neptej na to, kolik je jedna plus jedna, nebo jaká klíčová slova máš zadat do své online kampaně. Jak to má vědět? To jsou informace, které získáváš skrz svých pět smyslů a tedy skrz tento svět, ve kterém žiješ. Zeptej se tak své mysli.

Pokud se své duše ale ptáš na otázky typu, jakým směrem jít, tak už Ti možná něco poví. Když Ti něco uvnitř říká, že máš vejít do těchto nebo tamtěch dveří, tak to udělej. Pokud Ti říká, ať to neděláš, tak to nedělej. Můžeš tak svou duši použít jako své GPS na své cestě. Je třeba ale zpomalit, aby člověk slyšel, co mu jeho duše říká.

Když jde moc rychle, tak většinou slyší jen myšlenky, které sprintují v jeho hlavě sem a tam.

Pokud chceš jít víc do hloubky, napsala jsem pro sebe knihu Hoř pomalu (ano, psala jsem ji opravdu pro sebe, ale věnuju jí Tobě), kde se o tomto tématu bavím více do hloubky.

Převezmi kontrolu nad svým životem. Převezmi kontrolu nad svou myslí. Udělej z ní svého nejlepšího přítele, který Tě dovede za hranice nemožného. Objevíš tak tu ohromnou sílu, kterou

v sobě máš.

Objevíš v sobě tak toho bojovníka, který křičí po tom vyjet do světa.

Dotkneš se tak svého nejmocnějšího bodu, který je uvnitř Tebe. Dotkneš se tak své duše.

--

Veronika

#autenticita #pozornost #pokora #empatie #zodpovědnost #svoboda

0 zobrazení

,,Originality is the one thing which unoriginal minds cannot feel the use of."

-- John Stuart Mill

Copyright © 2020 Veronika Allister - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA