VĚŘÍM NA POHÁDKY


Věřím na pohádky...

Když jsem byla malá, věřila jsem na lesní víly a mořské panny. Věřila jsem, že svět je tajuplný, plný čar a kouzel. Milovala jsem vůni louky a lesa, hladila jsem květiny, povídala si s kameny a objímala kmeny stromů. Věřila jsem, že až vyrostu, budu dobrým člověkem, vdám se za hodného chlapce, který bude statečný, čestný, spravedlivý. Bude to muž, který má velké srdce a bude mě milovat celou svou duší.

Možná jsem v to věřila, protože se mi líbila Princezna ze mlejna. Možná proto, že jsem sama byla lesní vílou.

Jenže...

Život se obrátil trochu jiným směrem, jak už to bývá, a já jsem víly a mořské panny vyměnila za chození za školu, drogy, alkohol a rebely.

Čas plynul... a já si začala uvědomovat, že život není tak růžový, jak jsem si vysnila. Život není podle mého očekávání.

A pak mi to došlo!

Došlo mi, že život ani nemůže být podle mého očekávání. Život je jen jeden a je ve všem. Nemůžu ho změnit, ale můžu změnit to, jak ho vnímám, jak se budu cítit, jak budu reagovat na své myšlenky a pocity. Můžu si žít svoji pohádku, kterou si sama vytvořím, a život nechat volně proudit kolem sebe. Protože život to dělá tak, jak to nejlépe umí – stejně jako já.

Občas na tohle vše ale zapomenu... Dobře... dost často na to zapomínám.

Jenže... to není jen tak… být člověkem. To je pěkná fuška!

Jde o to…,

že se člověk narodil, aby byl člověkem. Podobně jako se narodí právě mořská panna nebo lesní víla, aby byly mořskou pannou nebo lesní vílou.

No a... pointa je, že dítě ví, co to znamená být člověkem, dítě věří na pohádky, věří na lesní víly, na mořské panny, horské skřítky, a hlavně – věří v dobro člověka.

Ale nevím proč, na to mnoho z nás s postupem dospívání zapomene. A začneme se honit za uznáním, hrdinstvím, naleštěným autem, velkým domem, chlupatým psem, penězi, ale především... se začneme honit za společenskýma bobkama, za tím, co zrovna frčí.

Na pohádky postupně zapomeneme. Mořské panny nepřestanou existovat, jen je přestaneme vnímat. Jako bychom oslepli. Začneme se navzájem posuzovat, odsuzovat, pomlouvat, závidět si... Jako bychom na chvilku umřeli. Začneme si říkat my versus oni. On má tmavou pleť a dlouhý vous, tak ho hodím do šuplíku Extrémně nebezpečný. On je moc mladý a on je moc starý. On je muž a ona žena. Ona je manažerka, on je bloger. A to je velká škoda. No a kdybychom je náhodou spatřili, ty víly, panny nebo skřítky, pravděpobodně se jich lekneme, vezmeme plácačku a rozmáčkneme je. Nevím proč…? Možná proto, že máme strach žít.

Nicméně...

I přesto stále věřím na pohádky. Věřím, že člověk není nikdy sám, že je vedle něho vždy nějaký strážný anděl, skřítek nebo víla.

Vlastně v to nevěřím, já to vím!

Vedle jednoho andílka žiju každý den. Jen na to prostě občas zapomenu. Dobře, tak nejen to. Občas dokonce vezmu i tu plácačku a rozmáčku ho jako tu velkou chlupatou mouchu...

... Ale on se vždy vzpamatuje a znovu se na mě usměje a v tu chvíli mi dojde, že i já jsem pro někoho anděl, skřítek nebo víla.

A proto věřím v dobro člověka. Věřím, že dobro a zlo je v každém z nás. Věřím, že každý jsme andílek, ale zároveň jsme schopni i takového andílka zavraždit velkou plácačkou na mouchy. Věřím na mořské panny a lesní víly a věřím, že každé ráno, když se probudíme do nového dne, může to být ten poslední. A proto také věřím, že prožít dnes den jako pohádku za to stojí.

#zapohadky

#pohádka

365 zobrazení

,,Originality is the one thing which unoriginal minds cannot feel the use of."

-- John Stuart Mill

Copyright © 2020 Veronika Allister - VŠECHNA PRÁVA VYHRAZENA